Dovolte, abych na jeho památku zveřejnila rozhovor, který jsem s ním vedla v roce 2009:
Často se říká, že se Rychlé šípy narodily 17. prosince 1938, ale není to tak docela pravda. Ten den vstoupil do historie jako první blonďáček (jméno Mirek Dušín dostal až o týden později) a druhý byl černovlasý Jarka Metelka. Třetí hoch – Jindra Hojer – je o týden mladší. Zbývající dva členové klubu Rychlých šípů, Červenáček a Rychlonožka, se poprvé ukázali až v pátém pokračování seriálu 14. ledna 1939 a jsou tedy nejmladší. Teprve od té chvíle prožívá svá dobrodružství celý pětičlenný klub.
Jak se Rychlé šípy narodily?
Doslova na poslední stránce sedmého čísla IV. ročníku časopisu Mladý hlasatel. Jeho duchovním otcem byl autor Rychlých šípů Jaroslav Foglar (mezi skauty zvaný Jestřáb), který si ho prosadil u vedení vydavatelství Melantrich. V roce 1938 vycházel Mladý hlasatel čtvrtým rokem a Foglar, který do něj do té doby mohl jen přispívat, se stal jeho redaktorem.
Jedním z jeho nápadů byl obrázkový seriál pro děti. Právě v té době se na chodbě redakce potkal se stejně mladým a zapáleným kreslířem Janem Fischerem, doktorem práv. Tento muž vykonával právnické zaměstnání jen půl roku, pak nastoupil úspěšnou dráhu kreslíře a snad nejvíce ho proslavily sportovní náměty a karikatury. Přispíval do Českého slova, Star i Pražského ilustrovaného zpravodaje. Foglar jeho kresby znal a pochopil, že se mu tenhle styl hodí. Fischerovi připravil nejen text, ale i výtvarný scénář prvního příběhu (s názvem Černí jezdci řádí), a předkreslil mu dokonce, jak by asi měli hlavní hrdinové vypadat. Dodnes se vedou spory o to, zda měl autor před očima skutečné chlapce a skutečné reálie. Pro odpovědi na tyto otázky jsme si zajeli do funkcionalistické vily v Kosmonosech, kde žije Ing. Jindřich Hojer. O něm jediném lze bezpečně prohlásit, že je hrdinou Rychlých šípů dokonce pod svým pravým jménem a je tedy i tím správným pamětníkem.
Můj život s Rychlými šípy
Jak popisuje Foglar Jindru Hojera? "Měl vždy pečlivě na pěšinku učesané své plavé vlasy. Jemný, veselý chlapec, statečný a věrný jako ostatní, opovrhující násilím a nespravedlností, vždy ochotný pomoci tomu, kdo je v nouzi."
Byl jste doopravdy takový?
To byste se musela zeptat někoho jiného. Sám sebe nemůžu hodnotit. Každopádně na začátku mě Foglar požádal, jestli by mohl použít moje jméno a já mu odpověděl, že se musím zeptat doma maminky. Byl jsem poslušné dítě. Maminka na to řekla, abych zjistil, co to bude za postavu. Tak jsem se při další příležitosti zeptal a Jestřáb prohlásil: "Neboj se, Jindro, ta postava ti v žádném případě hanbu dělat nebude." Tak jsem se dostal do Rychlých šípů.
A co příběhy Rychlých šípů? Ty mají reálný základ?
Řeknu vám to asi takhle. Deset procent těch historek jsem zažil a devadesát procent je fikce. Psa Bublinu jsme skutečně jednou našli na výletě a jeden člověk z oddílu Samson si ho vzal domů. Tobogan, všelijaké koulovačky, sněhové bitvy a jiné hry, tak ty jsme skutečně zažívaly, ale to ostatní - Tleskač, kolo, ježek v kleci, to je autorova fantazie. Naopak v povídkové knížce Tábor smůly je zase devadesát procent příběhů pravdivých.
Jak jste se dostal do legendární Dvojky k panu Foglarovi?
Chodil jsem na akademické gymnázium na Příkopech a o přestávce jsem se bavil na chodbě s kamarády Václavem Černým, nazývaným Černoch (později profesor ČVUT) a Jarmilem Burghauserem, zvaným Jumbo (později sbormistr Národního divadla). Povídali mi o oddílu, ale dostat jsem se mezi ně mohl, až když se uvolnilo místo. Musel být udržován optimální počet členů 40 až 45. Poprvé mě do klubovny k panu Foglarovi přivedli oba kamarádi 10. června 1936. Přijetí bylo podmíněno jejich zárukou, že nejsem žádné "kvítko" a pochopitelně souhlasem mých rodičů.
Kde tehdy sídlila klubovna? Na lodi nebo ve vodárenské věži?
V té době byla na bývalé nákladní lodi Orlice, přejmenované na Skaut, která kotvila na Vltavě u Rudolfína. Do lodi však začalo z neznámých důvodů čím dál více zatékat, a tak jsme se v dubnu následujícího roku přesunuli do Říční ulice. Nakonec našla klubovna své sídlo ve smíchovské vodárenské věži, a to až do listopadu 1940, kdy byla po rozpuštění skautingu zapečetěna gestapem.
Jak vás Jestřáb přijal?
Nejdříve proběhla družinová schůzka a pak se mě přišel zeptat, jestli chci vstoupit do oddílu. Na mé nesmělé "ano" odvětil "Tak dobrá!" a podal mi levou ruku. Byl jsem z toho zmatený, ale Jestřáb mě rozpaků rychle zbavil: "Levá je od srdce, však si zvykneš." Byl jsem přijat na zkušební dobu do složení nováčkovské zkoušky.
Když začal Foglar psát Rychlé šípy, bavili jste se o tom v oddíle?
Vůbec ne. V oddílovém životě to bylo Jestřábovo tabu, o kterém se nemluvilo. Měli jsme svou oddílovou kroniku a časopis Čigoligo, který Jestřáb sám psal a tiskl na rozmnožovacím stroji - to byla naše "základní literatura".
Přesto by mě zajímal váš názor na ostatní postavy Rychlých šípů. Existoval třeba i skutečný Mirek Dušín?
Někteří členové oddílu se domnívali, že pro postavu Mirka Dušína byl Jestřábovi vzorem jeden z nejstarších členů Dvojka Láďa Velebil. Já si naopak myslím, že to byl Mirek, jeden z mých nejlepších kamarádů. V postavě Červenáčka vidím Černocha, tedy Václava Černého, který nosil na táboře stejně jako Jumbo garibaldovskou červenou čepičku. O ostatních nevím nic.
A jak je to podle vás s reáliemi, v nichž se příběhy Rychlých šípů odehrávají?
Foglar měl fotografickou paměť, a tak si dobře pamatoval různá místa, která kdy navštívil. Jako malý kluk se dostal na ozdravný pobyt do Švýcarska - dokonce jsme se před pár lety dopátrali rodiny, u které pobýval. Jinak znal velmi dobře Čechy i Moravu a nejlépe samozřejmě Prahu. A tak smíchal různá prostředí a vytvořil svět Rychlých šípů, kde je od každého trochu.
Z oddílu jste vystoupil už v roce 1940. Stýkal jste se pak s jeho členy a s panem Foglarem?
Za války byla situace složitá. Maturoval jsem v roce 1943 a pak jsem měl být totálně nasazený v Hamburku. Shodou okolností jsem se ale tomu vyhnul, protože jsem byl přijat jako zaměstnanec do Spolku pro chemickou a hutní výrobu a šel jsem pracovat do Výzkumného ústavu organických syntéz v Rybitví u Pardubic. Po válce jsem se oženil, zůstal jsem v Pardubicích, a tak se kontakty zpřetrhaly. S Jestřábem jsem si však stále dopisoval a naposledy jsem s ním telefonoval v prosinci 1998, dva měsíce před jeho smrtí.
Po Foglarově smrti se objevovaly útoky na jeho osobu v souvislosti s dědictvím apod. V té době jste se ho aktivně zastal.
Podepsal jsem tehdy jako jeden z prvních prohlášení na jeho obranu. Dávali jsme zrovna spolu s Černochem dohromady knížku Jestřábe, díky, kde se různé osobnosti vyjadřovaly k tomu, co pro ně Foglar znamenal. Kvůli prohlášení jsem byl dokonce žalován a musel jsem v Praze k výslechu spolu s dalšími asi třiceti lidmi. Sešla se tam krásná společnost....Prohlášení spolu se jmény a adresami se dostalo až do Uherského Hradiště do divadla, kde zjistili, že existuje jakýsi Jindra Hojer. Napsali mi a pozvali mě na stou reprízu představení Rychlé šípy.
A jak se vám představení líbilo?
Bylo báječné. Ostatně od té doby jsem byl zván opakovaně na stopadesátou, dvoustou a třístou reprízu, což už vypovídá samo o sobě o úspěchu té inscenace. Seznámil jsem se s představiteli všech rolí včetně Davida Vaculíka, který hrál Jindru Hojera a pěkně jsme si na to připili.
Prozraďte mi ještě něco o svém soukromí. Vím, že jste zažil neuvěřitelný milostný příběh.
Na gymnáziu jsem měl svou první velkou lásku Táju, jak jsme jí ve škole říkali. Pak nás válka odvála na různé strany a po válce jsem se oženil a založil rodinu. V roce 1960 se konalo setkání absolventů, a jelikož byla moje žena už v té době nemocná, vypsal jsem si pro jistotu na kus papíru adresy sedmi lékařů z řad bývalých maturantů mého ročníku. Doma jsem papír někam založil. Až když manželka o mnoho let později zemřela, likvidoval jsem různé dokumenty a narazil jsem i na onen papír. Nejdřív jsem ho zmačkal a hodil do koše, pak mi ale blesklo hlavou, že na něm je napsaná i ta moje první láska dokonce dívčím jménem. Papírek jsme vylovil a zkusil uvedené telefonní číslo. Zvedla ho Tájina sestra, která mi prozradila, že Tája je rozvedená a pracuje jako primářka v léčebně v Kosmonosích. Tak jsem si jednoho dne dodal odvahy, napsal jí dopis a osobně jí ho dovezl do kanceláře. Dopadlo to tak, že jsme se v roce 1983 vzali a pak spolu prožili pětadvacet let. Víte, to naše manželství bylo tak krásné, že se to ani nedá popsat. Ve všem jsme si rozuměli, Tája byla báječná. Jenže vloni mi umřela...
