Zemřel režisér Jiří Menzel. Ačkoli bylo známo, že je těžce nemocný, stejně to zabolí u srdce. Natočil pro nás tolik krásných filmů, na které se budeme dívat ještě mnoho a mnoho let, protože byly laskavé jako on sám. Přikládám snímky Zuzany Kostiukové, Miloše Fikejze /zachytil v roce 2006 Menzela s jeho profesorem Otakarem Vávrou/ a také snímek domu ve Strašnicích, kde režisér prožil dětství. Ve své knize vzpomíná, jak se do něj stěhovali v roce 1938, pár měsíců po jeho narození, právě ve dnech zářijové mobilizace. "Všechna auta musela být k dispozici armádě, stěhoval nás koňský povoz. A protože s kočárkem se tehdy do tramvají nesmělo, vezl nás prý tatínek v kočárku přes celou Prahu pěšky z Dejvic až do Strašnic. Strašnice tehdy byly ještě napůl vesnicí. Kolem našeho domu řinčela sice tramvaj, ale za jejími kolejemi byl už statek s koňmi a kravami. Kousek od nás stála Stará škola a za ní byly rozsáhlé pozemky statkáře Bečváře. Za války jsme tam s maminkou chodili krást kukuřici. Náš nový domov byl v bílém dvoupatrovém činžáku (dnes je natřený na meruňkovou, pozn. BK). Byt byl v nejvyšším patře, poměrně malý, ale patřila k němu velká terasa. Už tehdy zde byl plyn, ne však ústřední topení. V každém pokoji byla kamna a pro uhlí se muselo do sklepa. Pro teplou vodu se jednou týdně zatápělo ve velkých koupelnových kamnech.Naproti přes ulici stál starý společenský dům ještě z dob, kdy byly Strašnice samostatnou obcí. Patřila k němu hospoda a velký sál, kde bylo kino Vesna, místo mých prvých filmových zážitků. Jako malý kluk jsem se za ten dům chodil dívat. Byl jsem zvědavý, kudy ti pánové a dámy, které jsem viděl na plátně biografu, vlastně na to plátno přicházejí. Ale za zdí toho kina už nebylo nic, jen řepné pole."
