Hned po příchodu domů jsem kalendářem začala listovat a měla jsem čím dál větší radost. Nejen z toho, že v něm jsou i dva moje příspěvky, ale hlavně z výborného nápadu zapojit tentokrát do vyprávění Jana Přeučila, který je studnicí vzpomínek a historek na slavné kolegy. Vím o Alešovi, že s panem Přeučilem a Evou Hruškovou jezdí po republice se společným představením. Jednou jsem se ho dovolala nebo spíše nedovolala přímo do automobilu, když se večer vraceli domů. Mobil mi nezvedl, ale odpověděl sms, že právě podřimují v autě, a tak nemůže mluvit. Netušila jsem, jak plodně ovšem při dlouhých přejezdech v autě spolupracují, takže toho podřimování asi zas tolik nebylo. Výsledkem jsou Přeučilovy vstupy v Cibulkově XIV. kalendáři pro pamětníky, které ozdobily řadu kalendářních týdnů příštího roku. Jinak mě při každoročních setkáních přepadá jistá nostalgie a vybavuji si, kdo všechno sem v minulosti chodil a už víckrát nepřijde. Ostatně i Aleš Cibulka mnohé dnes připomněl: Evu Pilarovou, Hanu Maciuchovou, Janu Štěpánkovou či Juraje Herze. Ale život jde dál a dny a týdny ubíhají svým tempem a my je nezastavíme. A tak si jako vždy postavím kalendář na psací stůl a budu po něm pošilhávat, až se tam objeví třeba můj miláček Oldřich Nový...
