Upřímně, když nazpívala Levandulovou a ze všech rádií a televizí se linula tahle nasládlá melodie Petra Hapky, nadšená jsem už zdaleka tak nebyla. Vlastně úplně nejvíc mě paní Hegerová "dostala", když mi bylo asi deset let a šla jsem se svým tatínkem na pravidelnou nedělní procházku Prahou. Vzali jsme to kolem Divadla na zábradlí a tam nám kdosi nabídl dvě vstupenky na její odpolední recitál. Táta, který se celé dny pohyboval na stavbách elektráren po republice, by nikdy nenašel čas, aby šel někam dopředu koupit lístky, takže tohle byl naprosto nejlepší způsob, jak mě vzít "na kulturu". Neváhal ani vteřinu a už jsme seděli v DNZ... Já ani nedýchala, jak mě dáma v černých koktejlkách fascinovala. Jen ona, bodové světlo a mikrofon, její hudební doprovod si nepamatuju. Hltala jsem slova a ihned po návratu domů jsem zkoušela napsat básničku. Texty Pavla Kopty byly geniální a s interpretací HH se jejich síla jen násobila. Už nikdy mě Hana Hegerová tak neokouzlila jako to nedělní odpoledne. Vlastně ještě jednou - když jsem si pustila její dávný film z roku 1963. Jmenuje se Naděje a natočil ho Karel Kachyňa. Hana Hegerová rostla pod vedením velkých mužů - nedávno mě o tom přesvědčila Blanka Chocholová, když mi vyprávěla o vlivu fotografa Ludwiga na začínající zpěvačku a herečku. Podobně to pak bylo v případě Janíka Roháče, s nímž Hegerová nějaký čas žila... Někteří kolegové tu vzpomínají na rozhovor s ní. I když jsem mockrát šla po schodišti domu na Staroměstském náměstí /bývala tam skvělá výstřižková služba pana Vozobuleho/, na její zvonek jsem se ostýchala zazvonit. Vím, jak málokdy svolila k rozhovoru a zřejmě měla své důvody. Ostatně, co chtěla, řekla svými šansony...
K fotkám: blondýna vedle HH je Jitka Frantová a snímek vznikl v divadle Rokoko. Na potrhané fotce je se scenáristou Jiřím Melíškem (říkal, že HH fotku roztrhala, protože se na ní sama sobě nelíbila, on si ji ale schovával až do konce života). Fotka v čepici je z Konkursu, tu s Matuškou poznáte jistě všichni, s Hrušínským ve filmu Naděje.
