Obchodním centrům v Praze se od kovidu vyhýbám, ale dnes nebylo zbytí. Šla jsem pro dárkový voucher příbuznému k jeho kulatinám do značkové prodejny. V malém obchodě dva prodávající. On a ona. Ona obsluhovala muže, mluvícího anglicky. Ptal se jí, zda je cena u saka v eurech. Odpověděla mu česky, že to ví kolega. Pán tedy čekal. Na kolegu už jsem totiž mezitím promluvila já.
Prosím dárkový voucher za tři tisíce.
Takový ale nemáme.
Můžete mi snad dát dva?
To je pravda, odvětil On a vyndal balíček nenačatých poukázek. A pak ještě druhý s tou vyšší cenou.
Jeden začal vyplňovat, ale už přitom telefonoval kamsi o radu.
Nejde mi voucher zadat do počítače. Co tam mám napsat?
Z dálky mu cosi poradili.
Mezitím psal do kolonky dnešní datum 30. listopad.
Dneska je ale 13. října, říkám mu.
Voucher zahodil a začal znovu.
Do toho povídá: Ale platí jen půl roku. /na voucheru je však uvedeno, že rok/
Vzal si ode mě peníze a vytiskl paragon.
Musíte přijít i s tím paragonem, jinak jsou vouchery neplatné, řekl mi a to mě také udivilo. /divný dárek, když k němu budu přikládat účtenku/
Vložil voucher s paragonem do obálky a rozloučil se.
Vy jste tam ale dal jen jeden, kde je ten druhý? ptám se.
Jo, vidíte, já to od kovidu nedělal, tak promiňte.
A vložil do obálky druhou poukázku, ovšem nevyplněnou.
Nedal jste tam ale datum a razítko, říkám mu a vracím mu prázdný voucher.
Dopsal datum a orazil to.
Cizinec mezitím sako pověsil zpátky a z obchodu odešel. Ani se mu nedivím. Já odešla s pocitem, že jsem byla na Marsu.
