Dokument se mi líbil. Ukázal ten nádhernej flám, kterej zažívali Karel a Karel (Gott) a další přátelé z branže zvané šoubyznys od 60. až do 80. let, navzdory době a všem omezením. Jejich muzice se dařilo, jejich život byl barevnej (mnohem barevnější než většiny lidí v republice) a zdál se šťastnej. Karel a jeho krásná manekýna Šiška, která se ukázala jako žena do nepohody, dvě děti.... Pak sice přišla svoboda, ale také nemoc, smrt, stárnutí, dramatický Dracula, do nějž to Svoboda všechno vepsal, složité vztahy a smrt Klárky z druhého svazku... Jevany jsou pro mě snad i kvůli tomuhle příběhu hodně nostalgickým krajem, kde se na hladinách rybníků odrážejí slzy. Byla jsem se před pár lety podívat na Aldašíně na hřbitově, také ten Svobodův dům je fascinující /a to jsem ho nikdy nenavštívila/ i jeho historie, která začala spisovatelkou Gabrielou Preissovou.
Do toho se mi připlétá několik mých letmých setkání s Karlem Svobodou, když založil týdeník Národní listy a já do nich nastoupila, když si nechal od Venduly, sekretářky strany podnikatelů, s níž jsme měli společné místnosti, vařit kafe, aby ho jednou tím kafem polila a pak se stala jeho ženou... a když svůj odchod vyřešil tím výstřelem na jevanské zahradě, zrovna jsem se vracela z rozhovoru se Standou Fišerem, šla jsem po Rašínově nábřeží kolem toho domu, kde jsme měli chvíli redakci oněch Národních listů, klouzala jsem po namrzlém chodníku, už dávno ty noviny neexistovaly /vydržely v podstatě je rok/, ale mě přeběhl mráz po zádech a druhý den jsem si přečetla na titulu Blesku, co se stalo a co jsem docela nechtěně cítila...
Foto Karla Svobody Jaroslav Jiřička
