Každý rok mi to touto dobou v hlavě naskakuje a je jedno, jestli zrovna trávím někde příjemnou dovolenou, anebo jsem doma a pracuju.
21. srpen 1968. Pro vnímavou šestiletou holku, jejímž nejlepším kamarádem byl táta, který mě vodil každou neděli po Praze a něco zajímavého vyprávěl, to byl hrozný den. Tedy, abych byla přesná. V ten den jsem ještě byla na prázdninách u tety v Horažďovicích a o okupaci "spřátelených armád" jsem se dozvěděla až o pár dnů později, když si pro mě rodiče přijeli. V září jsem nastupovala do první třídy, nikdo ale nevěděl, kdy škola kvůli mimořádné situaci vlastně začne. Bydleli jsme v Podskalí u Vyšehradského nádraží. Kolem jezdily tanky a obrněné transportéry. Tatínek se mi snažil všechno vysvětlit, něco jsem ale pochopila určitě. Že k nám vtrhli vojáci, protože se někomu nelíbí náš pokus o svobodnější zemi. Přikládám pár snímků Jovana Dezorta a skeny unikátní Večerní Prahy, které mi kdysi poskytl další můj oblíbený fotograf (a vůbec první, s kterým jsem jako adeptka novinařiny dělala reportáž) Stanislav Tereba. A do třetice záběry z publicistických pořadů Vladimíra Škutiny, který se ještě koncem ledna 1969 mohl objevit na obrazovkách. To už Škutina mluvil v obrazech: "To koukáte, jak v tom bruslíme" a ukazoval přitom na kluziště, ohraničené mantinely. Nálada obyvatelstva byla na bodu mrazu...
