Nacházíte se zde: Úvod Zápisník 2021 Klímovo šílené století a jeden šílený den

Klímovo šílené století a jeden šílený den

Již několik dní žijí média aférou psychiatra dr. Cimického, kterého obvinila nejprve zpěvačka a herečka Jana Fabiánová ze sexuálního obtěžování, aby se posléze přidaly další ženy.
Klímovo šílené století a jeden šílený den

V člověku se mimoděk probouzejí jeho dávno zasuté nepříjemné momenty, kdy se s něčím podobným také setkal. Rozdíl je ovšem v tom, když přijdete v těžkém psychickém stavu k lékaři, od nějž žádáte pomoc a ono se vám dostane něčeho úplně jiného. A ještě horší je to v případě, že jste zavřená na lůžkovém oddělení v Bohnicích a tento lékař vás má jaksi v područí. Když jsem se kdysi ocitla v ordinaci dr. Trefného ve vysočanské poliklinice, aby mi vyšetřil štítnou žlázu a on byl přitom dotěrný, šlo to řešit snadno - prostě jsem ho už víckrát nenavštívila.

A dnešní zážitek z opačného soudku, ale bohužel rovněž smutný? Zemřel Meky Žbirka, nenápadný slovenský chalan, který v 80. letech přišel se svými vlastními melodickými písničkami, ovlivněnými Beatles i jeho napůl anglickým původem, a dokonce tehdy sesadil ze slavičího trůnu Káju Gotta. To bylo něco naprosto nečekaného. Žbirka si zachoval až do svých 69 let, kdy opustil tento svět, svůj skromný a chlapecký image, a když jsem si před chvílí pustila záznam jeho jen rok starého improvizovaného koncertu v areálu Vinohradské nemocnice, skutečně mě to dojalo. 

A nyní již k Ivanu Klímovi. Kdyby své paměti nenazval Moje šílené století, věnovala bych možná dnešní příspěvek jen jemu, ale takhle mi nahrál na smeč. Pro každého z nás je století, v němž jsme žili, nějak šílené. Klíma knihu pojal spíš jako filozofický spis, jímž se prolínají jeho životní milníky. Filozofické reflexe nejsou čtením pro každého. A ty obyčejné příběhy jsou tam na můj vkus zase trochu upozaděné. Snad jsem čekala víc osobního a míň obecného. Pro mě je nejsilnější část, věnovaná pobytu jeho židovské rodiny v Terezíně. Je zvláštní, jak věcně a zdánlivě bez emocí popisuje prostředí, v němž by se jiný zbláznil. Například, když se zjistilo, že dostal žloutenku, napíše, že ho maminka nutila spolknout lžíci kroupové polívky, ve které plavaly kousky tuřínu, ale on nemohl. "Jen jsem se trochu napil obyčejné vody, ačkoli i ta smrděla." V té lakonické větě je řečeno vše. Klíma upřímně popisuje svou cestu do Komunistické strany i cestu z ní, přiznává se ale i ke svým nevěrám, velký prostor věnuje období disentu, kde bych čekala trochu víc pikantností, ale autor je seriozní a raději se soustředí na politické dění u nás i ve světě. Líčí své americké intermezzo stejně věcně jako čtvrtletní práci sanitáře v nemocnici, kterou mu doporučil pan profesor Švejcar. Autorovým leitmotivem je totalita a dikatura, kterou zažil v několika podobách. Kupodivu samotné listopadové revoluci se věnuje poměrně stručně a opět bez emocí. V tu chvíli také své paměti končí - začala přece svoboda a to už do šíleného století nepatří? Nevím, možná, snad, ale jsem z toho trochu rozpačitá. Klímovo souborné vydání má 794 stran a vyšlo v Nakladatelství Academia a doporučuji číst ho výběrově, třeba i za pomocí hledání určitých osob v jmenném rejstříku. Jednoznačně nejčastěji v knize zmiňuje Václava Havla, Adolfa Hitlera, Vladimíra Iljiče Lenina spolu s Josifem Vissarionovičem Stalinem a Karla Čapka, 

Zpět na přehled

Nahoru