Bude ale z trochu jiného soudku... Počátkem roku 1992 dával Vladimír Bystrov (tehdy čelný představitel Syndikátu českých novinářů a hlavně zkušený a poctivý novinář, poznamenaný érou roku 1968 a následnými postihy) dohromady redakci deníku Noviny, takového oranžového, možná si ho ještě někteří vybavíte. Vycházel velmi krátce, neboť bohužel sloužil jako mnoho podobných posametových aktivit především k proprání peněz /o čemž slušný pan šéfredaktor neměl ani potuchy/. Poté, co se nekalé praktiky podařily, redakce, do jejíhož vybavení byly nasypány velké peníze /každý redaktor měl už tehdy k dispozici domů krásný laptop Macintosh/, se rozpustila. Byla jsem po dvojí mateřské dovolené přijata panem Bystrovem do svého prvního porevolučního zaměstnání - jako deníkářka na zpravodajství z oblasti školství a mojí šéfovou se stala Eva Jurinová. Pro ni to byl jakýsi mezičas. Po odchodu z Čs. televize se na chvíli usadila do křesla v našem zpravodajském newsroomu na Smíchově, vždy pečlivě nalíčená a elegantně oblečená, jako by měla za moment vystoupit na obrazovce. Jako vedoucí byla nesmírně tolerantní, vždy klidná a usměvavá a s pochopením pro moje mateřské povinnosti, kvůli nimž jsem odbíhala domů, abych se zase vracela třeba na večerní službu, která byla téměř do půlnoci... Pro mě to tehdy byly nervy a nebýt Evy, nevydržela bych ani ten půlrok (noviny vycházely skutečně jen od března do září). Evu pak čekala zasloužená sláva v TV NOVA a já pokračovala do dalších redakcí. Potkaly jsme se už jenom na nějakých společenských akcích, ale chovala se vždy stejně - mile a pozorně. Přikládám dva snímky - čb je od Josefa Žáčka, barevný od Hany Mahlerové a je mezi nimi zhruba desetileté rozpětí (počátek a konec 90. let).
