Vzpomínám na rozhovory s ní, které spadají do druhé poloviny 90. let. Poté už jsem jenom tiše obdivovala její obrazy při vernisážích, na nichž byla obklopena svou rodinou a početnými příznivci. Ostatně jeden obrázek - sítotisk nazvaný Inspirace - mi visí doma na stěně. Sama mi kdysi ke své tvorbě řekla: "Samozřejmě, že se snažím dostat do obrazu své sny, představy, myšlenky, a vždycky mě fascinuje, když si představím, že visím někde v cizím bytě a z toho obrazu vyzařuje nějaká moje skrytá energie a já tak vstupuji do soukromí lidí a zůstanu třeba i pro jejich děti vzpomínkou z domova." Teď její slova dostávají ještě hlubší smysl...
O jejím herectví netřeba v tuto chvíli psát. Snad bych smutný okamžik odlehčila jejím vzpomínáním na první angažmá v Pardubicích. Vyprávěla mi, jak nejprve přespávala u kolegyně v jakési komoře a později s "velkou slávou sehnala bíle okachlíčkovaný sklad Masny, v němž uprostřed stála na xylolitové podlaze malinká bubínková kamna, která byla za chvilku ledová, když se přestalo přikládat. Navíc se tenhle 'byt' nacházel v uličce, kde se stala vražda, a v noci tu často vypínali proud, takže mně bylo dost nepříjemné, když jsem se v hluboké noci vracela těmito místy ze zájezdu." Blanka Bohdanová byla ale statečná a přežila i mnohem větší útrapy, třeba, když zažívala dlouhé umírání svého tatínka. "Propadala jsem v té době pocitu, že takhle odcházet ze světa je strašné a že do této situace ani nemohu přivést nového potomka. Nečekaně potkaná láska mi pomohla překonat celé to smutné období a já jsem získala novou odvahu k životu." Na svého syna fotografa Vlada Bohdana byla hrdá a prohlašovala, že fotografování je mnohem svobodnější než herectví a že i ona by mu v příštím životě dala při volbě profese přednost. A ještě jednu její myšlenku bych ráda uvedla: "Naše generace asi víc snila, nežli chtěla vydělávat peníze." Nikoho tím neodsuzovala, protože dobře věděla, že zatímco dřív herec vzal i hloupou roli ze strachu z postihu, dnes ho k tomu nutí ekonomická situace.
