Většinou na svém webu a na facebooku zmiňuji úmrtí různých veřejně známých osobností, herců a hereček, ale teď mi dovolte, abych napsala o téhle skromné tiché paní. Měla ráda verše a myslím, že i na parte si ty od Julia Zeyera vybrala sama: Já půjdu tam, kam všechna pokolení odešla. A lesy budou stále v slunci snít a vody dřímat v lesku bílých hvězd."
Poznala jsem ji v roce 2018, když jsem dávala dohromady druhou knížku o Oldřichu Novém. Chtěla jsem v ní vysvětlit, jak se hvězdy jeho formátu fotily, a proč většina ateliérových snímků byla právě od Strömingera, pokud tedy v případě Kristiána nebyly přímo od jeho manželky Alice (což se ale týkalo jen jeho brněnského období). Setkala jsem se s dcerou slavného fotografa Evou a poté i s Alžbětou Jílkovou, která v ateliéru pracovala od listopadu 1939 do srpna 1945. Připadalo mi úžasné, že se mohu dozvědět autentické vzpomínky o tak dávné době od ženy, která měla dokonalou paměť a hlavně vše precizně schované. Takže dokonce schovávala památník, který připravili zaměstnanci firmy pro manžele Strömingerovy za války k jejich 18. výročí. Jsou tam portréty všech zaměstnanců vždy doplněné o dokreslenou karikaturu. Paní Jílková je namalovaná jako kormidelnice zaoceánské lodi, protože vyrůstala u Vltavy a odmalička milovala plavání. V ateliéru se Alžběta, která měla na starosti kartotéku (takže vše, co se vyfotilo, prošlo jejíma rukama), setkala např. s Lídou Baarovou a její sestrou Zorkou Janů. "Byla opravdu tak hezká jako ve filmech, jen menší a pihovatá," řekla mi o Lídě. Podle ní chodily všechny hvězdy do ateliéru osobně a vybíraly si z hrubých náhledů bez retuše snímky, které si pak nechávaly upravit, kopírovat a zvětšovat. Paní Jílková mi poté až donedávna psala dopisy a posílala zajímavé výstřižky. Byla velká čtenářka a ke všemu vždy měla věcné a někdy i kritické připomínky. Kéž by takových bylo víc!
