Milý pane režisére, děkuji vám za tu obyčejnou člověčinu, lidskou skromnost a empatický přístup k hercům jako byl například Jan Pivec, děkuji vám za vaši tvorbu, bez níž by téměř nemělo smysl dívat se ještě někdy na bedýnku zvanou televizor, která už vlastně dávno ani bedýnkou není.
Když jsem vás poprvé zpovídala v Rohlíku na Kavčích horách, měla jsem plný papír otázek, ale brzy jsem pochopila, že povídání s vámi je prostě jiné, takové obyčejné, na nic si nehrající. Když jsem vás nechala vyprávět, bylo to mnohem lepší, než z vás tahat rozumy o hercích, s nimiž jste spolupracoval. Stejně jste nakonec nejraději povídal právě o Pivcovi, který vás sice uměl pěkně pozlobit, ale vždycky jste si s ním nakonec poradil. Dožil jste se požehnaného věku a měl nesčetněkrát příležitost si ověřit, že vaše práce měla smysl - a to je pro tvůrce nejvyšší vyznamenání. Vyšší než z Hradu, které byste si býval zasloužil, ale víme, jak to s těmihle metály je a při vaší povaze jste o něj asi ani nestál. Františku Filipe, měl jste své herce rád a my zase měli rádi vás.
