Nakladatelství Academia právě vydalo ve své edici Průvodce knížku Radima Kopáče a Petra Stančíka Praha ožralá. Autoři se hlásí k odkazu Egona Bondyho, který kdysi nazval svou básnickou sbírku Ožralá Praha. Rozporuplným básníkem také začínají svou první zastávku v Baráčnické rychtě na Tržišti. Následuje putování Prahou 1 až 10, kdy některé obvody zastupuje třeba jen jediný podnik a mohly by se cítit právem dotčeny. Chápu, že kniha by byla příliš tlustá, snad se měla rozdělit na dva díly? Je naditá informacemi, i když občas jsem narazila na drobnou nepřesnost. Například u luxusního baru Pygmalion, který se nacházel v podzemí paláce Fénix, autoři tvrdí, že byl zavřen již počátkem 50. let, já ale mám fotografii začínajícího zpěváka Karla Gotta s Antonínem Gondolánem, pořízenou v Pygmalionu v roce 1959. Je pravda, že přesné datace se už těžko shánějí, a nelze se proto na autory zlobit. Často už se u podobných podniků musíme spoléhat jen na lidskou paměť a ta je mnohdy ošemetná. Proto jsem si tak cenila gurmeta a textaře Vladimíra Poštulky, který uměl vyprávět o podnicích své generace zajímavé historky a jsem ráda, že ho citují i autoři u kdysi věhlasné vinárny U Piaristů v Panské ulici. Podařilo se jim dohledat i článek z prvorepublikového časopisu Eva, kde je U Piaristů zachycená Ljuba Hermanová s kolegy z Nového divadla při vrhání kostek. Je pravda, že k Piaristům chodil rád i šéf divadla, legendární Kristián. Je škoda, že se do publikace nevešla vzpomínka třeba na umělci oblíbenou vinárnu Barbara. Jen úplnou náhodou se mi před časem dostala do ruky tenká knížečka Otakara Nového Ohňostroj pražských barů a lokálů z roku 1995, kde je osazenstvo Barbary dobře vylíčeno a čtenář si udělá jasněji i o situaci po roce 1945, potažmo po únoru 1948, kdy sice některé podniky zanikly nebo byly vyvlastněny a případně také přejmenovány, ale mnoho z nich pokračovalo jen v poněkud odlišných podmínkách dál a nepřežily až mnohem agresivnější vlnu změn po listopadu 1989 (za všechny autoři jmenují např. Dubonnet v Revoluční ulici, kam chodili hlavně studenti FAMU a herci z Wolkrova divadla). A dokonce mnohé podniky, zvlášť na Královské cestě, se později v 60. letech dočkaly nákladné renovace.
Ke své recenzi přikládám pár snímků z vlastního archívu (Gotta s Gondolánem v Pygmalionu, interiér barrandovské restaurace Terasy, vinárnu Obecního domu z doby, kdy v ní účinkovala Červená sedma a propagační zálepky vybraných podniků ze 60. let), které v knize Praha ožralá nenajdete, ale autoři v ní mají mnoho jiných zajímavých záběrů, bez nichž by kniha samozřejmě nebyla tím správným průvodcem.
