S ní nám včera odešel kus našeho dětství. Její herecká dráha samozřejmě pokračovala - významné jsou i její divadelní role v Činoherním klubu, její postavy z filmů, kde často hrála nejen po boku svého manžela, ale také Zdeňka Svěráka...
Když jsem tak přemýšlela, kterou její fotografii mám nejraději, "vypadla" na mě jedna z jejího útlého mládí od předčasně zesnulého fotografa Bernarda Goldweina. Libuška sedí na gauči ve svém bytě a právě se chystá zamotat hlavu nejednomu svému hereckému kolegovi. A Josef Abrhám se měl teprve stát tím osudovým. Zpráva o jejím odchodu (zemřela na pooperační komplikace ve VFN pouhé dva dny po svých 68. narozeninách) nás zastihla všechny nepřipravené. A tak nezbývá než poděkovat: Milá Libuško, děkuji vám za to, že jste nás provázela tolik let s nadhledem a nehvězdnou přirozeností a chápu i to, že jste se jen málokdy nechala zpovídat dotěrnými novináři... Nejraději jste si totiž povídala jen tak, obyčejně, a proto nezapomenu na náš noční telefonát před pár lety, kdy jsem od vás potřebovala slyšet, jak jste nahrávala pohádky pro Supraphon. Předváděla jste mi se skutečnou rozkoší nejrůznější hlasy zvířat a byla jste tak veselá... Dobře víte, že na vás nezapomeneme. Jen jste se tu měla zdržet ještě aspoň o desítku let déle.
Svůj krátký noční rozhovor s Libuškou na téma supraphonských pohádek přikládám:
Jaké máte vzpomínky na natáčení pohádkových textů, které nyní vycházejí pěkně pohromadě?
Když jsem natáčela pohádku O zvědavém štěňátku, měla jsem před očima děti mojí sestry Mirky, takže jsem ji vlastně vyprávěla pro ně. Magdalence tehdy byly čtyři roky, dnes je třináctiletá slečna. Představte si, že sedíte ve studiu, promítáte si před sebou konkrétní dětské hlavičky a snažíte se vyprávět tak, aby je příběh zaujal. Od své neteře jsem pak měla rychlou zpětnou vazbu. Zpívala si písničky, skvěle zhudebněné panem Zdeňkem Zdeňkem a otextované Ondřejem Suchým, opakovala si celé pasáže – a já zjistila, že pohádku umí zpaměti. Díky odvaze pana režiséra Jana Jiráně jsem si mohla vyzkoušet plejádu celé zoologické zahrady. Snad největší potěšení mi dělaly vrány a špačci, na slepicích jsem se pak přímo vyřádila. Byla to moje první zkušenost s touhle disciplínou a musím říct, že mě začala bavit natolik, že jsem jí od té doby věrná. A protože se deska líbila, s radostí jsem se pak s panem režisérem Jiráněm podílela ještě na Nových příbězích o štěňátku. Neteře rostly zároveň s našimi projekty – mezitím jsem točila Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové, což bylo přesně čtení přiměřené k jejich věku, a později ještě Paní Láryfáry od Betty MacDonaldové – to už byla děvčata zase o něco starší.
Dnes máte sama už dvě vnoučátka – Josífka a Toníka – jak těm se líbí vaše audiopohádky?
To víte, že mě potěšilo, když jsem zjistila, že si „Štěňátka“ začali pouštět, a zatímco já jsem je mezitím už zapomněla, oni je znají skoro zpaměti a teď mi je připomínají. Výtvarník Zdeněk Miler přišel poprvé se zvědavým štěňátkem už v roce 1960 a s postavou krtečka dokonce v roce 1957.
Patřily jeho postavičky už k vašemu dětství?
Ano, krteček byl můj nejmilejší! Zjistila jsem, že na kreslených pohádkách pana Milera vyrostlo několik generací u nás, ale i po celém světě. Je kouzelné, že jeho postavičky jsou pro všechny děti stejně srozumitelné a blízké.
A co Pohádky ze ZOO od Evy Košlerové, kde jste vyprávěla tu o malé gorilce a lvíčkovi?
Ty se dělaly úplně samy, krásný jazyk, nezapomenutelné metafory…
Vraťme se k vašim vnukům. Vyžadují po vás také čtení nebo vyprávění pohádek „naživo“?
Pohádky na dobrou noc většinou čteme, ale někdy jim také sama vyprávím. Několikrát se mi stalo, že jsem otevřela namátkou třeba knížku od Boženy Němcové, a jak jsem se pustila do čtení, zjistila jsem, že větu nemůžu vůbec dopovědět, abych ty děti před spaním nevystrašila! Nejdřív jsem zaměňovala výrazy - jako například, že maminka nezemřela, ale jenom usnula - ale když to ve stejném duchu pokračovalo dál, musela jsem nakonec sáhnout po jiné knížce nebo to dovyprávět po svém. Je to ale velké kaskadérství bruslit takhle na tenkém ledě v pohádkách Boženy Němcové…. Na vymyšlené pohádky je pak skutečný expert dědeček (tedy Josef Abrhám).
Takže vás klasické pohádkové knížky vlastně zaskočily. Předpokládám, že vnuci vás také neustále něčím překvapují.
Je pravda, že skutečnost je kolikrát mnohem silnější než všechny vymyšlené příběhy. Uvedu příklad: Náš Toník nedávno šplhal po kamení a děda mu neustále opakoval „Toníku, nech toho, nelez tam, ty spadneš. Toníku, já to nechci vidět, ty spadneš!“ A Toník se jen tak lehce pootočil a šeptnul: „Zavři očička, dědečku!“
