Kniha nese stručný název Zbořeno s podtitulem Zaniklé pražské stavby 1990-2020. Mapuje v ní na 40 vybraných staveb, jejichž ztráta výrazněji poškodila památkový fond a které zmizely z naší metropole, ať už za velké mediální pozornosti, anebo naopak v naprostém tichu a bez zádušní mše. Mizely bez ohledu na to, že se Klub Za starou Prahu, ale mnohdy i další odborníci a kapacity z řad historiků, památkářů či žurnalistů stavěli proti tomu, trpělivě snášeli argumenty, proč ten či onen objekt uhájit. Obětí posledních pražských demolic byly Aulického Transgas na Vinohradech nebo nárožní Kozákův dům na Václavském náměstí. Autorka připojuje Sedm kroků, které má podniknout ten, kdo chce zabránit zbourání nějakého domu. Sama tyto kroky absolvovala bezpočtukrát včetně toho posledního, který zbyde, když všechny předešlé selžou. Zní lakonicky:
"Běž si barák vyfotit, aby směl alespoň nějakou památku."
Kateřina Bečková knihu začíná Iniciačním zážitkem, jímž pro ni byla demolice Špačkova domu v Klimentské ulici, tedy v naší Petrské čtvrti. Musím přiznat, že jde i o můj iniciační zážitek, i když jsem na tohle správné slovo nepřišla. Do Petrské čtvrti jsem se přistěhovala v roce 1986, takže dnes už patřím ke starousedlíkům. Co ale tato čtvrť zažila po roce 1989, jsem si neuměla představit ani v nejbujnějších snech. Zatímco před listopadem tu sídlili komunisti se svým ÚV KSČ a měli po okolí rozesety i konspirační byty /jeden jsme posléze objevili i v našem domě/, po listopadu to tady dostalo zase zcela jiné grády. Skutečná síla developerů a lobbistů se tady projevila tak důsledně, že se jí podařilo úplně všechno, čeho bylo potřeba docílit. Krásný a zdravý činžovní dům z roku 1901, nazývaný podle svého stavebníka, podnikatele v poštovnictví a filantropa Václava Špačka, majitele hradu Kokořína a velkostatku Xaverov, padl za oběť i s romantickými konírnami, kde byli ustájeni Špačkovi koně, najímaní pro zápřah do poštovních vozů. Konírny milovalo několik generací zdejších dětí, ale také fotograf Václav Chochola, jenž tu v roce 1948 pořídil snímek koně, koukajícího ven z okna. Milovali jsme tu stavbu i my, i když už tu žádní koně nebyli a omšelá omítka volala po renovaci. Místo ní však přišla demolice. V roce 1993 jsem o tom napsala článek do týdeníku Národní listy /spojila jsem téma ještě s Němčokovým Bunkrem, což byl průšvih zase jiné odrůdy - viz příloha/ a fotograf Lubomír Kotek pořídil snímky, kde je vidět i neutěšené místo před konírnami směrem ke kostelu sv. Petra. To místo jistě developerům nahrálo, protože i tady kdysi stály domy a po jejich demolici se tu zřídilo jakési dětské hřiště, které však vyhledávali především nepřizpůsobiví občané a brzy je zdemolovali. Nějakou dobu před tím, než začalo vyrůstat kancelářské monstrum, kde měly být podle původních slibů i byty pro občany /ale samozřejmě nevznikly/, zainteresovaná strana uspořádala pro dobré sousedské vztahy jakési setkání nad párky zdarma, kde se občané Petrské čtvrti dozvěděli, jak přínosná to pro ně bude stavba. Bude tu pošta /ta tu pár let sloužila, ale zase skončila/ a bude tu nový strom... Brzy poté se Petrská čtvrť proměňovala dál - řada činžovních domů se změnila na banky a posléze na hotely, mnoho domů bylo uvnitř přestavěno, další byly zbourány, mnoho obyvatel se odstěhovalo. Ale vlastně už nikdy mi srdce nekrvácelo tak, jako při zániku Špačkova domu a legendárních koníren. A vidím je tu dodnes. Tyhle jizvy se nedají zaléčit a je mi velmi líto, že se ve stejném duchu boří dál. Děkuji Klubu Za starou Prahu, jehož jsem leta členkou, že stále svádí svůj Sisyfovský boj s developery a různými úředníky a upozorňuje na tato zvěrstva.
P.S.: Dodatečně jsem našla ještě jeden sugestivní snímek Špačkova domu. Publicista Ivan Soeldner jej pořídil během srpnové okupace 1968. Před domem tanky našich "přátel", z oken se dívají lidé, kteří v domě bydleli a mezi nimi možná i někdo z potomků rodiny Špačkových.
Foto Václav Chochola, Lubomír Kotek, Ivan Soeldner a archív
