"V roce 1990 jsem přijela do Prahy, kde jsem nikdy předtím nebyla. Nevěděla jsem, kde zaparkovat, a tak jsem vjela do garáží Národního divadla. Oslovila jsem hlídače: 'Heleďte, jsem Nostitzová a nikoho tady neznám.' Nenechal mě ani domluvit: 'Tak vy jste Nostitzová. To víte, že vám to auto pohlídám.' Byl to úžasný pocit. Našla jsem ubytování hned ve Vojtěšské ulici. K ránu slyším strašný randál - byli to popeláři. Když to ustalo, začal pro změnu zvonit zvon. Tak jsem vstala a šla do kostela. Po mši jsem zašla za panem farářem a on mi řekl, že tady kdysi křtili mého tatínka. A tak jsem pochopila, že jsem doma!" Tuhle krásnou historku mi kdysi vyprávěla hraběnka Mathilda Nostitzová, žena s modrou krví, která si ale na šlechtické tituly nikdy nepotrpěla. Měla ráda české pivo, párky a vůbec nejlíp se cítila mezi "svými" nevidomými, kterým moc a moc pomáhala. Nyní odešla za svým mužem a já můžu jen říct: děkuju, že jsem vás mohla poznat, dělat s vámi rozhovor a dokonce s vámi zažít v roce 2015 velký křest (díky Heleně Váňové) vašeho kalendáře a mé knížky Lásky za oponou.
Na snímcích paní Mathilda se svým mužem, jako malá holčička ještě na zámku v Plané, se svou matkou a na křtu kalendáře a knihy
Foto: z archívu M. Nostitzové, Zdeněk Kovařík, Jiří Mevald a Milan Ležák
