Minka Podhajská (1881-1963) stála v nové Československé republice u zrodu moderní české hračky. Byla však i talentovanou malířkou a jako činovnice výtvarných spolků prošlapávala cestu i dalším ženám, které se v té době odvážně vydávaly na dráhu umění. Její tvorba zaujala Tomáše Hejtmánka, majitele galerie a aukční síně Arthouse Hejtmánek, a tak jí připravil v sídle své galerie v Goetheho ulici 17/2 v Bubenči velkou výstavu z kolekcí soukromých sběratelů i ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze . Můžete ji navštívit do 10. října vždy mezi 11-18 hodinou. Vedle její domény - kouzelných hraček - výstava představuje také přes čtyřicet obrazů. Vynikají mezi nimi krajiny a fascinující „portréty květin“. Hejtmánek dále shromáždil kresby, grafické listy, dřevoryty, ilustrace, keramiku – včetně servisů na čaj, kávu a čokoládu – sochy a bibeloty neboli malé upomínkové předměty. Čestné místo v expozici zaujímá unikátní skříň významného vídeňského návrháře Kolomana Mosera, kterou Podhajská dekorovala pro slavné dílny Wiener Werkstätte.
„Právě touto bleděmodrou skříňkou ozdobenou stylizovanými vlčími máky to vlastně všechno začalo. Nabídla mi ji jedna z příbuzných rodiny Podhajské. Na skříňku, která se tehdy čerstvě přestěhované paní už nevešla do bytu, jsem se jel okamžitě podívat, abych ji odkoupil. A začal jsem tak objevovat fascinující dílo s ním i pozapomenutý příběh slečny Vilemíny známé jako Minka,“ vypráví Hejtmánek.
Sama se pokládala především za malířku. „V nitru se cítím malířkou, to je vlastně moje povolání. Ale mým zaměstnáním – a myslím, že si mne veřejnost zařadila spíše sem – jsou hračky. Barvy jsou pro mne důležité, miluji barvy, potrpím si na ně. Nejsem jen malířka, jsem také barvičkářka, jak mi nadávají,“ napsala o sobě Minka Podhajská v týdeníku Právo lidu v roce 1938.
Zajímavé je i to, že Podhajská, proslulá především svoji veselou a něžnou tvorbou pro děti, sama neměla vlastní potomky. Ačkoli se nikdy nevdala, mužů se nestranila a měla několik známostí, včetně francouzského návrháře Paula Poireta. Tvrdila ale, že se narodila pro umění a rodinný život jí není dán. Dětí ale měla kolem sebe nakonec plno: po smrti své sestry Růženy, klavírní virtuosky, se stala důležitou tetou svých tři neteří a jejích dětí, které k ní jezdily na prázdniny, Je zajímavé, že sama si jako malá s hračkami příliš nehrála. A bála se zvířat, ačkoli mnoho jejích hraček má podobu legračních zvířátek,“ upozorňuje Hejtmánek. Minka byla velmi společenská a činorodá. Byla členkou družstva Artěl, od roku 1922 působila jako profesorka Státního školského ústavu pro domácký průmysl, pořádala rovněž lidové hračkářské kurzy. Současně se podílela na výstavách Artělu a účastnila se dalších veletrhů a výstav v Evropě, kde její hračky získávaly zaslouženou pozornost.
V době války se stáhla do ústraní a pak se přestěhovala do Podještědí. Tam žila mezi zahrádkou, lesem a malováním. „Od letošního jara jsem národním správcem malého domečku ve Zdislavě, čp. 183. Je to chaloupka po Němcích, dvou chudých, velmi starých lidech. Polodřevěná a polozděná, jak tyto podhorské chaloupky bývají. Je velmi útulná a po úpravě čistá, chová 8 lůžek, včetně dětských. Z půdy jsem si udělala malinký ateliér, prolomivši jedno okno do střechy. Zahrádka je malá, ale vděčná, obklopená „krásným potokem“, vskutku za Němců se osada jmenovala Schönbach… Zde nacházím klid a v lesích a na vyhlídkách množství motivů k práci,“ napsala si do deníku v roce 1946.
V roce 1956 si pak poznamenala: „Lidé, ve své nedočkavosti, chtěli nastolit něco zcela nového, téměř přes noc, ale udělali při tom z nejušlechtilejších myšlenek svých inspirátorů a zakladatelů karikaturu, ba teror… Dnes, 1. května 1956, se začíná konečně uznávat, kritizovat a kát se z chybných kroků. Velkou vinu v tom mají elementy, jimž chybí, co pravý občan, chce-li žíti v souladu s okolním světem, musí mít – vzdělání a chování.“
