Poněkud pozapomenutý architekt Bedřich Feuerstein se konečně dočkal důstojného a uceleného zpracování.
Hlavní zásluhu na tom má kurátorka a japanoložka Helena Čapková (*1981), která připravila výstavu a také publikaci o tomto mimořádně zajímavém umělci. Výstavu v Národním technickém muzeu můžete vidět ještě do 15.5., publikaci Bedřich Feuerstein architekt si můžete zakoupit kdykoli. Na výstavě je poprvé je v ucelené formě představeno Feuersteinovo dílo v architektuře, scénografii, divadelním kostýmu a v grafickém, užitém a nábytkovém designu. Opomenuta nezůstává ani jeho vynikající volná výtvarná tvorba. Helena Čapková přitom využila rozsáhlý osobní fond Bedřicha Feuersteina uložený v Archivu architektury a stavitelství NTM, který doplnila o exponáty z jiných veřejných i soukromých sbírek. Ona sama o architektovi říká: "Byl to člověk křehký, zádumčivý a melancholický. Též byl velmi kritický. Byl z generace těch, kteří jako mladí prošli první světovou válkou. Ona generace přejetá lafetou, jak ji nazýval, v sobě nesla hodnotu obětí pro vlast. Po dlouhé krizi a nemoci, jedno nedělní ráno v květnu 1936, už nemohl dál a spáchal sebevraždu skokem z Trojského mostu do Vltavy." Zatímco za života se potýkal s existenčními starostmi a s častým odmítáním, po smrti o jeho práci začaly vycházet články, pro kolegy byl náhle mimořádně nadaným umělcem a v Mánesu mu uspořádali velkou výstavu.
Návštěvníky současné výstavy v NTM zaujme např. soutěžní návrh na pardubické krematorium z roku 1919 či modely architektonických staveb - mj. nemocnice sv. Lukáše v Tokiu z roku 1928 nebo plakáty pro hru K. Čapka R.U.R. z roku 1921 a pro hru Voskovce a Wericha Osel a Stín z roku 1933. Autorka Helena Čapková o výstavě napsala: „Malíř, architekt a designér Bedřich Feuerstein (1892–1936) se významně zapsal do světových dějin umění jako průkopník scénografie, například jako autor prvního výtvarného pojetí divadelní hry Karla Čapka ‚R. U. R.‘ Dalšími významnými počiny, které měly mezinárodní přesah, byly stáž a spolupráce s věhlasným architektem, ‚virtuózem železobetonu‘, Augustem Perretem v Paříži (1923–1925) a práce pro architekta Antonína Raymonda v Japonsku na konci dvacátých let."
