Čím větší kapacitu jsem v novinářském životě poznala, tím lépe se s ní rozmlouvalo a tím silnější dojem ve mně zanechala.
Před chvílí jsem se dozvěděla, že po těžké nemoci zemřela Madeleine Albright. V říjnu 2003 jsem měla možnost jako redaktorka časopisu Vlasta setkat se s ní při příležitosti českého vydání jejích pamětí. Věděla jsem o její zálibě v brožích, a tak jsme se v redakci usnesli, že jí dvě koupím a předám jí je místo obligátní kytice. Obě brože byly ve tvaru motýla a měla z nich nelíčenou radost. Jak jsem posléze zjistila, tu stříbrnou s modrými kamínky si připnula na sako při svém odletu z České republiky. Od redaktorky ženského týdeníku naštěstí nečekala žádné zvláštní znalosti mezinárodní politiky, a tak jsme si mohly povídat tak nějak docela obyčejně. Třeba právě o brožích, které začala pravidelně nosit na kostýmcích jako americká velvyslankyně při OSN. Později o nich dokonce vydala knížku Tajná řeč broží: příběhy z mé šperkovnice. Kniha mimo jiné vypráví o: broži s holubicí, kterou Madaleine dostala od Ley Rabinové (vdovy po zavražděném izraelském premiérovi Jicchaku Rabinovi) a kterou nosila, aby ukázala, že je třeba ukončit násilí a najít cestu ke smíření ve Svaté zemi; o broži s modrým ptáčkem, kterou si v roce 1996, když Kuba nad pobřežím Floridy sestřelila v mezinárodním letovém prostoru letadlo se čtyřmi Američany kubánského původu, připíchla na sako tak, že ptáček směřoval hlavou k zemi; o broži s americkou vlajkou, kterou si oblékla v roce 2000 na setkání s Kim Čong-ilem, severokorejským diktátorem. Chtěla tak ukázat, jak moc si cení demokracie.
Její tatínek Josef Korbel pracoval jako diplomat a před válkou odjel s rodinou do Londýna, kde pomáhal Janu Masarykovi s přípravou československé exilové vlády. Po skončení války se Korbelovi vrátili do Prahy, kde k Madeleine a její sestře Kathy přibyl ještě bratříček John. „Jako dcera velvyslance jsem se stala oficiálním dítětem. S kyticí květů a v národním kostýmu jsem doprovázela otce na letiště k vítání oficiálních návštěv. Brzy ale rodiče rozhodli, že mě pošlou do švýcarské internátní školy, abych se naučila francouzsky. Nechtěla jsem z domova a bylo mi z toho úzko, ale protože jsem byla vždycky pilná studentka, brzy jsem si tam zvykla.“ Ve Švýcarsku se Madeleine seznámila s první Američankou – dívkou se světlými vlasy, širokým úsměvem a šedivým perem značky Parker. Jedno, druhé i třetí obdivovala. Politické změny v Čechách mezitím Korbelovy donutily podruhé, tentokrát ovšem už natrvalo, opustit vlast. Zamířili do USA. 11.listopadu 1948 Madeleine uviděla Sochu svobody. „Držela jsem sestru za ruku a ohromeně zírala na tu postavu, která nás vítala.“ Na podzim roku 1955 se jí splnil velký sen – dostala se na univerzitu ve Wellesley. Připravovala se na kariéru v žurnalistice nebo diplomacii a současně se chtěla provdat za dokonalého partnera. „Myšlenka, že by mezi těmito dvěma ambicemi mohl být rozpor, mě nenapadla. Bylo to tehdy v mé generaci normální. Až o mnoho let později jsem pochopila, že ženy mohou sice v životě dokázat všechno, ale ne najednou. Život má své etapy a každá je trochu jiná,“ vyprávěla Madeleine. Její vysněná kariéra začala v redakci Denver Post, kam chodila číst a vystřihávat články do archívu. Tady poprvé zahlédla přitažlivého mladého reportéra Joe Albrighta. „Moje transplantovaná diplomatická rodina byla nevšední. Jeho rodina ovšem byla výjimečná. Joeův prapradědeček Joseph Medill založil Chicago Tribune, jeho otec založil New York Daily News, prateta Cissy Pattersonová vlastnila Washington Times-Herald …Šest týdnů poté, co jsme se s Joem poznali, mě požádal, abych si ho vzala,“ vzpomínala. Stala se trojnásobou matkou, ale zájem o politiku a diplomacii přetrval. Našla se v práci pro prezidentskou kampaň senátora Edmunda Muskieho a v politice už zůstala. V roce 1978 jí nabídl její starý známý profesor Zbigniew Brzezinski místo v Bílém domě. „Pořád jsem se cítila provinile, že s rodinou netrávím víc času, ale myslím, že nikdo moc netrpěl. Joe byl oddaný táta a uměl daleko lépe učit naše dcery, jak psát skvostné věty, než já. Snažil se mi ulehčit tím, že říkal, jak jsou na mě všichni pyšní.“ I když se zdálo, že lásku s Joem nic neohrozí, po 23 letech se Madeleine z úst svého milovaného muže zničehonic dozvěděla: „Naše manželství je mrtvé a já jsem zamilovaný do někoho jiného." Ještě dlouho byla přesvědčená, že by udělala cokoliv, aby to nebyla pravda. Naštěstí jí podržely děti, které při ní stály. „Moje tři dcery mě podporovaly víc než já je. A příštích deset let pro mě mělo být zkouškou, jestli dokážu zůstat sama sebou, a přesto žít.“
