Vydavatelství Univerzity Palackého vydalo v edici Olomoučtí fotografové třetí svazek, tentokrát věnovaný Karlu Kašpaříkovi.
Karel Kašpařík (1899–1968) je výrazná osobnost avantgardní fotografické scény. Jak se v publikaci dočteme, do své tvorby dokázal prolnout tehdejší dobové tendence od abstrakce přes konstruktivismus, surrealismus a glamour až po sociální fotografii. Za otištěnými snímky se samozřejmě skrývá spousta příběhů a já jsem si pro sebe našla dva herecké. Hned na přebalu monografie se objevuje výřez ženské tváře s výrazně namalovanými rty. Jde o herečku Hanu Beckovou (1916-2008), s jejímž osudem jsem měla možnost se seznámit v roce 2011, když ve Švandově divadle v Praze nastudoval Daniel Hrbek hru Šoa, monology dvou osobností, které přežily holocaust, Hany Pravdové a Miloše Dobrého. O něco později přišel nápad nastudovat hru v angličtině. Roli své babičky Hany v této verzi hrála britská herečka Isobel Pravda. V roce 2014 nscenace putovala do New Yorku, kde byla uvedena pod názvem The Good and the True na off-broadwayské scéně DR 2 na Union Square. Hana Becková si po druhém sňatku s hercem Jiřím Pravdou ponechala jméno Pravdová (v zahraničí Pravda). Narodila se do rodiny právníka. Když jí bylo šestnáct, zemřela jí maminka na leukémii. Smutek ze ztráty milované bytosti jí pomohly překonat lekce herectví u Olgy Scheinpflugové a Karla Dostala. Již v roce 1933 hostovala ve Švandově divadle v inscenaci Děvčata v uniformě a záhy si ji Vladislav Vančura vybral do dvou svých filmů – Na sluneční straně a Marijka nevěrnice, kde figurovala pod uměleckým jménem Bělská. Její krásná tvář také přitahovala avantgardní fotografy, takže se začala objevovat na obálkách uměleckých časopisů a publikací. V roce 1934 ji přijalo do angažmá divadlo v Olomouci namísto odcházející Nataši Gollové. V té době si teprve dodělávala gymnázium. Největší štěstí Hana prožívala na konci třicátých let, když se provdala za Alexandra Munka. Nemohla tušit, že zanedlouho budou oba deportováni do Terezína a nastane jejich pouť po koncentračních táborech. Jenže Hana na rozdíl od Saši přežila. Podařilo se jí utéct z pochodu smrti a teprve v Praze se dozvěděla, že Saša zemřel v otevřeném vagóně mezi jednadvaceti umírajícími děvčaty. Byla zoufalá a chtěla se otrávit. Zároveň ale chtěla tolik žít, mít rodinu, děti…Naštěstí jí do cesty vstoupil Jiří Pravda, herec Realistického divadla, za nějž se provdala a v roce 1948 s ním emigrovala do Austrálie. S Jiřím se Haně narodil syn, založili vlastní divadelní společnost, a když je vlivná britská herečka Sybil Thorndike pozvala do Londýna, rádi se vrátili do Evropy. Jiří se objevoval na scénách v londýnském West Endu, Hana začala režírovat a účinkovala v televizi a ve filmu – hrála třeba ve snímku Muž, který plakal s Cate Blanchett a Johnny Deppem, objevila se také v Nesnesitelné lehkosti bytí, natočené v roce 1988 s Juliette Binoche. Do londýnského bytu za babičkou odmalička docházela její vnučka Isobel a pod jejím vlivem nechtěla být ničím jiným než herečkou...
Karel Kašpařík miloval divadlo a herce a v olomouckém divadle pracoval mj. jako inspektor hlediště. Není divu, že jeho pozornosti v roce 1933 neunikla nová členka olomoucké scény Nataša Gollová. 12. dubna 1933 vystoupila pohostinsky v dramatu Gerharta Hauptmanna Před západem slunce (v roli Inken Petersové) a již jako členka olomoucké činohry se představila publiku 27. ledna 1934 v dramatu Eugena Gladstona O’Neilla Milionový Marco (v roli princezny Kukašin). Celkem ztvárnila v Olomouci 16 rolí, naposledy Evu v činohře Williama Somerseta Maughama Nedoceněné zásluhy (premiéra 3. května 1934). V následující sezoně odešla do Národního divadla v Bratislavě. A právě tehdy za ni v Olomouci nastoupila Hana Becková. Olomoucké působení Nataši Gollové hodnotil kritik Sergej Machonin v superlativech: „Mezi dámami zářily hvězdy – Julie Charvátová, Milada Matysová a Nataša Gollová. Ta hrála v Milionovém Markovi tak krásně, že se to dá přirovnat k něčemu nebeskému, třeba ke svatému obrázku Panenky Marie Lurdské s kraječkou kolem dokola. Byla útlá, světlé vlasy jí padaly dolů jako drobné andělské vlnění. Celá byla jako stvol a listí a jako porcelánově křehká zranitelnost východního světa nedotčeného hrabivou civilizací."
V monografii nalezneme bohužel jen jednu Kašpaříkovu fotku Gollové, ale v Moravské galerii, ve sbírkách on-line jsou další /přikládám v příloze spolu s fotkou Karla Kašpaříka na pražském Karlově mostě- z monografie je pouze Nataša z profilu v šatech/. Nerozumím tomu, proč se obě instituce mezi sebou nedohodly na spolupráci a nebyly do knihy zařazeny všechny Kašpaříkovy snímky slavné herečky. O tom, jaký mezi sebou měli Kašpařík a Gollová vztah, bohužel nic nevíme. Dá se ale předpokládat, že velmi dobrý tak jako ho fotograf pěstoval i později např. s Iljou Rackem nebo Slávkou Budínovou, kteří rovněž strávili krásná léta v olomouckém angažmá.
