Pro každého novináře, který svou profesi myslí vážně, by měl být jedním ze vzorů Egon Erwin Kisch.
Je pro něj poměrně symbolické, že zemřel nedlouho po únoru 1948 (31.3.) a na apríla o něm vyšly nekrology. O tom píše Radim Kopáč v úvodu k právě vydané knize Říkaj mi Tonka Šibenice, v níž jsou shrnuty nejlepší Kischovy texty, většinou známé, ale některé přeložené poprvé včetně jeho básní a reportáže o návštěvě Edisona v Praze. A jaké ty nekrology tehdy byly? Některé ho oslavovaly jako levičáka téměř bolševického charakteru, jiné oceňovaly jeho sociální cítění, smysl pro spravedlnost i lásku k Praze a jejím lidičkám z nejnižších vrstev. Tento pražský německy píšící novinář židovského původu v sobě měl všechno a od každého trochu. Je mi v tuto chvíli lhostejné, jak byl využíván či zneužíván kterým režimem, pro mě to je především poctivý reportér, který téměř beletristicky zpracovával osudy nejrůznějších lidí, s nimiž se setkal a míst, která navštívil. Žádná témata vycucaná z prstu, vše autenticky prožito a vidněo na vlastní oči. Dnes, v době virtuální, kdy se dá leccos opsat z internetu, aniž by člověk zvedl zadek ze židle, začíná být tahle normální novinařina téměř vzácností. I proto je skvělé, že vyšel tento výbor z Kische. Já jsem si v něm s chutí přečetla mj. i o vraždě směnárníka Kische, jenž byl Egonovým příbuzným. Tuto vraždu zmiňuji ve své knížce o Vacátkovi a zajímá mě i proto, že se odehrála v domě na Poříčí, který dodnes stojí /viz foto v příloze/ a patří do Petrské čtvrti, v níž žiju. Ve výboru samozřejmě nechybí ani Nanebevzetí Tonky Šibenice, Kischovo slavné povídkové zpracování příběhu známé pražské prostitutky, které se už v roce 1921 dočkalo divadelní podoby na Revoluční scéně a skvělého výkonu Xeny Longenové a o 9 let později filmového zpracování režisérem Karlem Antonem. Když Kisch píše o útulně pro bezdomovce /nacházela se rovněž v naší čtvrti za kostelem sv. Klimenta/, převlékne se sám za tuláka a stráví v noclehárně noc jako jeden z nejbídnějších. Jak jinak by mohl tak sugestivně popsat, co se tam odehrává? Podobně tomu je v textu o kavárně Kandelábr, o Jedové chýši /psal o ní v roce 1912, když ještě stála/ nebo o pouličních typech. Vše prožito na vlastní kůži. Knihu vydala Academia.
P.S.: Zajděte se někdy podívat na Vinohradský hřbitov. Kisch tam má mimořádně vydařený pomník.
