Speciál o Martinu Fričovi

Jsem ráda, že jsem se na něm mohla podílet. Znovu jsem si při psaní uvědomila, z jak pozoruhodné dynastie Frič vzešel, jak se vypracoval skutečně od píky, poznal filmařinu ze všech stran, měl výtvarný, herecký i hudební talent a k tomu nezměrnou laskavost, s níž dokázal spolupracovat i s bouřliváky jako byl třeba Jan Werich... V poválečných letech sice Friče nechali pracovat /a on po znárodněné kinematografii toužil, protože očekával, že konečně bude moct točit jen umělecky cenné snímky/, ale lavíroval - zvlášť v 50. letech - v omezených ideologických mantinelech. Jelikož se ale nebál ani nových technologií, vyzkoušel si i natáčení televizních filmů a opět s Werichem, s nímž natočil legendárního Císařova pekaře, vytvořil nesmrtelné čechovovské adaptace – Medvěd, Námluvy a Slzy, které svět nevidí. Jako ženskou mě samozřejmě zajímal jeho vztah k manželce Suzanne Marwille, kterou si vzal i s dvěma dcerami a navíc v okamžiku, kdy její herecká kariéra v podstatě končila a jeho režisérská hvězda prudce stoupala. Přesto to spolu ustáli a byli příkladnými partnery /opět tu hrála roli Fričova tolerance a mírná povaha/. A znovu jsem si připomněla také jeho vilu v Hodkovičkách, tu plující loď nad městem, o níž už jsem psala v Příbězích domů slavných . Pro Friče tam byla důležitá zahrada, pocit volnosti a svobody, ale hodně času trávil i ve své pracovně, kam si zval kolegy, s nimiž natáčel. Interiér vily mu vybavil architekt a přítel Josef Hesoun, zajímavý člověk, mj. otec obou synů herečky Marie Vášové. To a ještě mnohem víc najdete v novém Retro speciálu...