Tito byl výjimečný politik

I proto jsem s radostí sáhla po knize Tito a jeho soudruzi, kterou sepsal slovinský historik profesor Jože Pirjevec a 800 stránkovou monografii vydal v roce 2011 v Lublani. Brzy poté vyšla i v chorvatštině, následně v srbštině a černohorštině. Dočkala se také italského, německého, anglického, ruského a francouzského vydání a zařadila se tak mezi nejčtenější historické biografie ve světě ( u nás ji nyní vydala Academia). Je vidět, že o Josipa Broze Tita je stále zájem. Ve své knize sleduje Pirjevec osudy Josipa Broze od jeho rodného Kumrovce v chorvatském Záhoří  (jeho rodný dům jsem před lety navštívila) až do konce jeho dní. Je zajímavé, že Josip neměl žádné vyšší vzdělání, ale byl přirozeně inteligentní a vypracoval se z krejčovského učně přes číšníka a zámečníka až do postavení charismatického vůdce... Monografie ho ovšem nijak neidealizuje. Tak jak už to bývá, z neohroženého bojovníka za svobodu se po druhé světové válce postupně proměňoval v jakéhosi příslušníka rudé šlechty. Pirjevec uvádí, že hochštaplerský, přehnaný, až vulgární luxus  se na Titové dvře stal standardem a od 50. let tento styl rozšířil na celé území Jugoslávie, všude tam, kde měl svá lovecká sídla a přímořské vily. Stejně jako uměl likvidovat své politické nepřátele, zasloužil se i o mnoho pozitivního. V 60. letech otevřel velmi chytře Jugoslávii investicím ze Západu a umožnil jejím obyvatelům cestovat a pracovat v zahraničí. Přesto v období jeho pozdní vlády zažila Jugoslávie těžkou hospodářskou krizi. Pozdně titovská Jugoslávie měla podle Pirjevce stále dvě tváře - na západ ukazovala, že se snaží být demokratická a na východ pak demonstrovala asvoji připravenost bránit se Sovětům, kteří by ji chtěli zardousit. Tito dokázal za svého života ubránit jednotnou zemi, zasloužil se o reformovaný socialismus s "lidskou tváří", který v roce 1968 podporoval i u nás. Byl velmi složitá osobnost a o tom také monografie pojednává. Nicméně z mého pohledu je podstatné, že Tito navštívil Prahu jen pár dnů před invazí vojsk Varšavské smlouvy - a sice 9. až 11. srpna 1968 - a veřejně ve svých vystoupeních bránil proces demokratizace.  V následujících dramatických dnech spolu s rumunským prezidentem N. Ceaucescem napnul všechny síly, aby zabránil vojenské intervenci proti Dubčekovi a jeho lidem. Jako čtenářku mě samozřejmě hodně zajímala také kapitola Jovanka a ti ostatní, kde historik alespoň ve zkratce líčí Tita jako muže velkých vášní a milovníka  žen. Tou poslední byla právě Jovanka, která mu ze soukromého života udělala peklo a lidé jí právem říkali Xantypa. 

K textu o knize přikládám pár fotografií a repro snímků od jezera Bled, které pořídil můj muž v roce 2019. Právě tady nechal Tito postavit monumentální palác, kde například v roce 1952 přijal britského ministra zahraničí Anthony Edena, tehdy jednoho z nejváženějších světových státníků. Přijímal tu ale samozřejmě i mnohé další politiky včetně těch východních. Přikládám i rodnou chalupu státníka v obci Kumrovec, kde také stojí jeho socha.

Josip Broz Tito zemřel 4. května 1980 v 88 letech. Jeho pohřbu se zúčastnily hlavy států, ministerští předsedové a představitelé téměř všech zemí světa. Když se střílely čestné salvy, povstali králové a emíři, Margaret Thatcherová i Leonid Iljič Brežněv...všichni za zvuků Internacionály. Necelých 10 let po jeho smrti se Jugoslávie zhroutila jako domeček z karet. Když jsem ji s mým budoucím mužem poprvé navštívila, byla ještě jednotná, Tito byl teprve dva roky po smrti a všude na něj vzpomínali s dojetím. Krvavé boje je teprve čekali...