Dnes proběhlo v kobyliském kostele sv. Terezie od Dítěte Ježíše poslední rozloučení s Karlem Novotným, kterého považuju za svého druhého tátu nebo staršího bráchu a který zásadně ovlivnil mé nejranější dětství.
Říkala jsem mu Kája a byl naším sousedem v secesním domě ve Svobodově ulici hned vedle Vyšehradského nádraží. Jelikož se můj tatínek vyskytoval jen sporadicky, Kája mě bral na procházky starou Prahou, pouštěl mi Skupova Spejbla a Hurvínka z gramofonu na kliku, půjčoval mi prvorepublikové dětské knížky i starého plyšového medvěda, zkrátka dělal mi radost. Přitom měl sám dost pohnuté dětství a život se s ním příliš nemazlil. Pracoval u spojů /pamatuji si, jak mě jednou zavedl do Městské telefonní ústředny a já byla fascinovaná všemi těmi kablíky/, ale ke stáru si splnil sen, a provozoval malou vinárničku U Svaté Anežky v bezprostřední blízkosti Anežského kláštera. A sem za ním chodili jeho přátelé - ze spolku Vltavan, z Klubu Za starou Prahu, pracovníci různých muzeí, ale také různí kumštýři, zavítali i cizinci.... Povedla se mu rodina, má skvělé dvě děti a nadaná vnoučata a i když bych dnes měla být smutná, vlastně jsem měla radost - ze setkání s jeho rodinou i z toho, že v kostele bylo úplně plno a každý z nás na něj má nějakou hezkou vzpomínku.
P.S.: O tom "našem" domě píšu i ve své poslední knížce První republika. Jak žily hvězdy, protože v něm ve 20. letech chvíli provozovala baletní školu primabalerína Jelizaveta Nikolská, která se sem přivdala do rodiny Felixe de la Cámary. Dům byl vůbec plný tajuplných příběhů...
