Zadními vrátky Jana Kačera
Má ve svém krásně zabarveném hlase jistý smutek, s lety ten smutek narůstá, což je přirozené, s odchody jeho blízkých nabývá vrchu nostalgie, ale stále je tam veliká moudrost. Proto jsem uvítala, že v čase, kdy osaměl bez Niny a ačkoli stále obklopen rodinou, přece jen se svým stářím a neduhy je jaksi sám, se pustil zase do psaní. A svou čtvrtou knížku vydal v Eminentu tak jako ty tři předchozí. Když mu v roce 2003 vyšla první - Jedu k mámě, hned jsem se na něj vrhla a žádala ho o rozhovor. Musím vám kus nabídnout, protože to je přesný básník, dramatik, režisér, herec a vypravěč Kačer:
Když si můj tatínek maminku bral – byla průhledně hubeňoučká, prošlá nemocemi, nejistá, plachá, usměvavě nesmělá. Chodila do škol, ale absolvovala vždycky jen první ročník. Lékaři rodičům radili, že je marno do dcerky investovat. Je křehká a pravděpodobně dlouho nevydrží. Trápilo ji astma a stála trochu stranou života. Kudrnatý tatínek byl pravý opak.
I vzali se – a tatínek maminku okouzlil výrokem: „Víš, Vlastičko, mně se líbí, že jsi útlá, dívčí, éterická. Že nejsi jako ty machny kolem.“ Za rok maminka přibrala pětadvacet kilo a tatínek byl znovu okouzlen: „Víš, Vlastičko, mně se líbí, že nejsi hubená a vyschlá jako žengle.“ Měli se rádi. Narodil se můj bratr Pavel. „Co by sis přála za toho krásného synka?“ optal se jí tatínek. Bylo 6. května
V podobném duchu, protože styl autor většinou nemění, je napsaná i kniha nejnovější - Zadními vrátky. Jsou to vrátka do Kačerovy zahrady ve Slivenci, ale mohou to být i vrátka do jeho duše. Píše o stáří a jeho nedůstojnosti, vrací se ke své mamince, vzpomíná na Táňu Fischerovou, Josefa Abrháma, Františka Vláčila, Frantu Husáka...Místo doslovu pak čtenář najde Desatero přežití, sepsané Kačerovou dcerou Simonou a vzpomínku na dětství od její sestry Kláry Cimburové. Nejmladší Adélku tam jen zmiňují, i když ta jediná se vydala v hereckých stopách svých rodičů.
Přikládám fotografie, které nejsou v knížce, ale v mém archívu a názorně ilustrují nekompromisní čas a proměny hrdinů tohoto světa. V červnu 2013 jsme Jana Kačera s Ninou, bohužel již nemocnou, potkali při odhalování pamětní desky panu profesoru Radovanu Lukavskému v Kouřimské ulici a můj muž si je vyfotil na památku.