Nacházíte se zde: Úvod Zápisník 2022 Zadními vrátky Jana Kačera

Zadními vrátky Jana Kačera

Mám ráda Jana Kačera, ba dá se říct, že ho obdivuji. Kdykoli začne vyprávět, země se zachvěje.
Zadními vrátky Jana Kačera

Má ve svém krásně zabarveném hlase jistý smutek, s lety ten smutek narůstá, což je přirozené, s odchody jeho blízkých nabývá vrchu nostalgie, ale stále je tam veliká moudrost. Proto jsem uvítala, že v čase, kdy osaměl bez Niny a ačkoli stále obklopen rodinou, přece jen se svým stářím a neduhy je jaksi sám, se pustil zase do psaní. A svou čtvrtou knížku vydal v Eminentu tak jako ty tři předchozí. Když mu v roce 2003 vyšla první - Jedu k mámě, hned jsem se na něj vrhla a žádala ho o rozhovor. Musím vám kus nabídnout, protože to je přesný básník, dramatik, režisér, herec a vypravěč Kačer:  

Když si můj tatínek maminku bral – byla průhledně hubeňoučká, prošlá nemocemi, nejistá, plachá, usměvavě nesmělá. Chodila do škol, ale absolvovala vždycky jen první ročník. Lékaři rodičům radili, že je marno do dcerky investovat. Je křehká a pravděpodobně dlouho nevydrží. Trápilo ji astma a stála trochu stranou života. Kudrnatý tatínek byl pravý opak.

I vzali se – a tatínek maminku okouzlil výrokem: „Víš, Vlastičko, mně se líbí, že jsi útlá, dívčí, éterická. Že nejsi jako ty machny kolem.“ Za rok maminka přibrala pětadvacet kilo a tatínek byl znovu okouzlen: „Víš, Vlastičko, mně se líbí, že nejsi hubená a vyschlá jako žengle.“ Měli se rádi. Narodil se můj bratr Pavel. „Co by sis přála za toho krásného synka?“ optal se jí tatínek. Bylo 6. května 1926 a můj tatínek podnikatel zářil štěstím a velkomyslností. „Víš, tatínku, já mám chuť na nové brambory s tvarohem.“ Tatínek je někde v Pardubicích sehnal a byla hostina. Brambory s tvarohem miluji dodnes nade vše.

V podobném duchu, protože styl autor většinou nemění, je napsaná i kniha nejnovější - Zadními vrátky. Jsou to vrátka do Kačerovy zahrady ve Slivenci, ale mohou to být i vrátka do jeho duše.  Píše o stáří a jeho nedůstojnosti, vrací se ke své mamince, vzpomíná na Táňu Fischerovou, Josefa Abrháma, Františka Vláčila, Frantu Husáka...Místo doslovu pak čtenář najde Desatero přežití, sepsané Kačerovou dcerou Simonou a vzpomínku na dětství od její sestry Kláry Cimburové. Nejmladší Adélku tam jen zmiňují, i když ta jediná se vydala v hereckých stopách svých rodičů. 

Přikládám fotografie, které nejsou v knížce, ale v mém archívu a názorně ilustrují nekompromisní čas a proměny hrdinů tohoto světa. V červnu 2013 jsme Jana Kačera s Ninou, bohužel již nemocnou, potkali při odhalování pamětní desky panu profesoru Radovanu Lukavskému v Kouřimské ulici a můj muž si je vyfotil na památku. 

Zpět na přehled

Fotogalerie

Nahoru