Česká pošta. Už se k ní vyjádřili snad všichni, ale stejně mi to nedá.
Mám k ní pozitivní i mírně nostalgický vztah. Tedy ne k instituci jako takové s neschopnými manažery, ale k obyčejným lidem, hlavně pošťákům neboli doručovatelům a "pošťalkám", jak jsem jim někdy říkala. Od patnácti let jsem několik prázdnin strávila vždy pár týdnů na poště. Roznášela jsem dopisy, peníze jsem jako neplnoletá do ruky dostat nesměla /jinak se většina důchodů nosila až domů a pro důchodce to byla skvělá služba/. Bylo to zajímavé, někdy i dobrodružné, když jsem chodila po rajonu za Novodvorskou, kde jsem to absolutně neznala a žádné navigace ještě nebyly. Poznala jsem přitom spousty lidí nejrůznějších charakterů. Poštu k nám domů na Pankráci i do Petrské čtvrti, kde už bydlím opravdu dlouho, nosili vždy slušní lidé. Často si stěžovali na podmínky, ale přišli s každým doporučeným psaním, s větší zásilkou pomohli také až do bytu. Já poštu potřebuju. Často posílám něco doporučeně a něco doporučeně dostávám. V Petrské čtvrti bývala za totáče pošta na Těšnově. Po listopadu 89 nám zřídili poštu v nově postaveném Praha City Centre, administrativním kolosu, kvůli němuž musel padnout Špačkův dům - mimochodem včetně malebné budovy stájí, v nichž bydlívali poštovské koně. Chtěli místním remcalům zalepit pusu. Pošta už tam dávno není. Pak udělali novou ve Florentinu, protože tam vyrostly početné kancelářské budovy. Tu teď prý taky zruší. Byla to malá pobočka s omezenými službami, ale stejně se před ní stále tvořily fronty. Další historická pošta byla v Hybernské - přímo u nádraží, předkové věděli, že je to praktické. Ta už zmizela před časem. Budeme tedy všichni chodit na Hlavní poštu do Jindřišské? Rušit je vždycky to nejjednodušší, jen nečtu o žádných konstruktivních vizích, jak to bude dál. A datové schránky opravdu všechno nespasí.
