Psal se začátek horkého července 1981 a já nastoupila jako elévka na letní stáž do Večerní Prahy, listu všech Pražanů anebo pražské drbny.
Vybrala jsem si ji sama, protože na rozdíl od jiných plátků té doby se v ní dalo psát o normálních věcech bez ideologismů. Jaké štěstí, že na svou první reportáž v životě jsem vyrazila právě se Standou Terebou. Fotoreportér, kterého už v té době provázela aura mimořádného profesionála, byl navíc hezkej a příjemnej a k nezkušené holce, jako jsem byla já, i velmi tolerantní. Přikládám vám tu krásu - šlo o článeček o stanovém táboře na Džbánu, což je celkem nepodstatné. Teprve později, když už jsem pracovala ve Vlastě, jsem Standu oslovila a udělali jsme spolu ohlédnutí za jeho tvorbou a nejdramatičtějšími okamžiky jako byl např. srpen 1968 a okupace vojsky Varšavské smlouvy. Standa tehdy chodil Prahou a fotil a pomáhal vydávat noviny takřka ilegálně. Byl také u zrodu zářivé hvězdy Karla Gotta. Fotil ho v dobách, když se teprve ke své slávě propracovával a vymýšleli spolu neotřelé záběry jako ten, kde Kája skáče ze schodů Rudolfína a vypadá to, jako by lítal. Věděla jsem o Standovi, že je dlouhodobě nemocný, ale když dnes v 85 letech zemřel, stejně mě to zaskočilo. Chtěla bych mu poděkovat za to, že jsem se s ním mohla potkat na začátku své dráhy a že mi ukázal, jak se dá slušným jednáním docílit unikátních záběrů. Ano, byla to slušnost a pokora, vlastnosti, které jako by se dnes téměř vytratily...a ještě nekonečná pracovitost a láska k profesi.
Snad ještě k fotografiím: Janu Brejchovou s Terezkou a Karla Hogera poznáte, ale mladinkou Věru Čáslavskou možná ne. Odstřel Těšnova je jasný stejně jako Gottův let u Rudolfína...a hoch s vlajkou je ze srpna 68.
