To téma se zdá být stále Popelkou, ale konečně se do něj někdo pustil důkladně a objevil jeho /její/ skryté krásy.
Do ruky se mi dostala objemná 500 stránková publikace Spotřební imaginace státního socialismu. Reklama v Československu 1948-1989. Vydalo ji Národní muzeum a Nakladatelství Akropolis a napsal ji Ondřej Táborský, Lucie Česálková a několik dalších autorů. Má však naprosto ucelený tvar, jakoby ji psal jeden člověk, což není běžné. Jelikož se leta věnuji retru všeho druhu a vídám nejrůznější fotografie a plakáty ze zmíněných časů, okamžitě jsem se pustila do jejího listování a hledala, co už znám či čím mě naopak překvapí. Pravda, některé obrázky jsem již viděla, některé si i pamatuji z vlastního mládí, ale mnohé je pro mě zcela objevné. A za to chci tvůrce pochválit především. Začnu třeba filmem Nezlob, Kristýno z roku 1956. Nevím, kdo z vás ho viděl, ale mně o něm kdysi vyprávěla jedna z jeho protagonistek Zdenka Procházková. Mám od ní pár skenů fotografií, ale teprve dnes jsem si ho pustila. Autoři ho totiž zmiňují v souvislosti s reklamní tvorbou poválečných let. A ta ve filmu skutečně hraje určitou roli. V publikaci se dočtete, jak se známí prvorepublikoví reklamní tvůrci popasovali s novými podmínkami po únoru 1948, jak zakládali družstva tvůrců, protože soukromé podnikání už nebylo možné, nebo se nechali zaměstnat ve velkých podnicích či zůstali na volné noze, pokud to bylo možné. Pochopíte, jak se bojovalo o další existenci reklamy, které se jeden čas muselo říkat propagace, jak odlišné byly podmínky pro její tvorbu, určenou na západ, a jak jiné pro naše konzumenty. Jak moc ji ovlivnila hospodářská situace, nedostatek surovin včetně papíru, přídělový systém a pomoc UNRRA s barevnými konzervami a žvýkačkami. Jak se odměřovaly potraviny do pytlíků, aby se pro ně časem prosadily zajímavější obaly, a jak to souviselo se vznikem samoobsluh. Námětů nabízí kniha spoustu. Zmiňuje přední grafiky, filmaře i fotografy, ale také herce, kteří se zdáli pro socialistickou reklamu zrvu nepatřiční, ale pak sevyužívaly alespoň pro zvukovou reklamu a rozhlas. V reklamě se vždy pohybovaly manekýnky, které se v těch časech nazývaly demonstrátorky zboží a nezveřejňovala se jejich jména. Byly ale stejně krásné jako dnešní modelky, které naopak publikum zná včetně detailů z jejich soukromí. Mohla bych ještě dlouho jmenovat, co mě v knize zaujalo, ale namísto toho přikládám pár obrázků ze svého archívu. Kouzelnický pár manželů Furstových, který předváděl čísla s makarony i s kosmetickými a jinými výrobky, takže je "podezřelý" z toho, že jim běhe svých produkcí dělal reklamu. Propagační materiály z Libereckých výstavních trhů, které měly v 60. letech i vysokou jazykovou až literární úroveň, figurku Pana Prokouka, která od roku 1946 sloužila k agitaci a nabádala diváky v kinech např. ke sběru druhotných surovin....či ukázku plakátu, propagujícího tak obyčejnou věc jako je hřeben.
