Dnes zemřel v 87 letech Jan Kačer, který mi o sobě už před lety řekl, že se cítí jako poslední mamut, který tu zbyl.
Dožil se požehnaného věku a stáří zvládl s elegancí ducha, když už tělo chřadlo a jeho žena Nina Divíšková byla v nebi. I její trápení s Alzheimerovou chorobou se snažil nést s ní tiše a statečně. Měla jsem ho ráda. Na rozhovory s ním jsem se vždycky těšila. Stačilo zapnout diktafon. Mluvil jako filozof a básník, ráda jsem naslouchala jeho sametově zabarvenému hlasu. Poprvé jsme dělali rozhovor na téma jeho dětství a maminky, pak o něm samotném, jeho práci, z níž měl nejraději filmy nové vlny a Činoherní klub, ale jednou mi také moc pomohl, když jsme chtěli ve Vlastě připomenout kulatiny Jany Brejchové - vyprávěl o ní krásně, šťavnatě - vždyť s ní hodně točil, ale zažil ji i na divadelní scéně na sklonku její kariéry. Jeho úsudek na kohokoli z kulturní scény byl jedinečný. Byl vypravěč možná ještě víc než herec, byl režisér, ale možná ještě víc průvodce, který vám ukáže cestu...
Jan Kačer zemřel v podstatě tři roky po úmrtí Niny (do stejného data mu scházel necelý měsíc, oba byli i stejný ročník narození). Byli mimořádně svázaní, přitom každý tak jiný. Jednou, v polovině 90. let, jsem je zpovídala spolu v parném létě na jejich zahradě ve Slivenci, to bylo ještě pro černobílý Večerník Praha. Byl to můj první dotyk s nimi, trochu ostýchavý, ale už tehdy jsem pochopila, že s těmito lidmi to bude vždycky radost se setkat a naslouchat jim. Děkuji za to. Původní Činoherní klub už je v té daleké galaxii téměř kompletní.
Foto: Zdeněk Kovařík /portrét a Jan s již nemocnou Ninou při odhalování pamětní desky Radovanu Lukavskému/, z filmů Návrat ztraceného syna, Každý den odvahu, Vlastně se nic nestalo a Chata na prodej.
