Bedekr vydalo nakladatelství JOTA a já se do něj ponořuji před cestou do země, kde jsem nikdy nebyla. Vlastně znám osobně jediného Albánce - režiséra a diplomata Piro Milkaniho, který v Čechách natočil Smutek paní Šnajdrové s mým oblíbeným hercem Michelem Placidem. V této chvíli mě snad nejvíc zajímá, zda také v Albánii nehrozí povodně, ale to šíkám s lehkou nadsázkou. Už teď vím, že by tam ještě mohlo být docela teplo (kolem 22-26 stupňů), ale noci jsou již chladnější. I moře by ještě mohlo být přívětivé na koupání. Albánie byla mnoho let v izolaci, a díky tomu má ještě zachovalé autentické památky a některá místa, kam by se jinak již jistě vrhli neúprosní developeři. Albánština nám bohužel není nijak blízká, je to celkem komplikovaný jazyk, gramaticky podobný rumunštině. S lidmi si tam tedy asi moc nepopovídám. Jsou však prý milí a vstřícní, tak to nějak společně zvládneme. Těším se na jejich kuchyni, která pracuje se středomořskými surovinami. Jak píš eprůvodce, "rajčata chutnají jako rajčata a citrusy mají nádherně svěží výraznou chuť". Albánská kuchyně je plná zeleniny, masa z jehňat, telat a ryb. Vaří rýži, brambory, u stánků nabízejí byrek, listové těsto plněné tvarohem nebo mletým masem, pijí rakiji, tureckou kávu a bylinné čaje. V hlavním městě Tiraně je nyní spousta barevných domů, o jejichž oživení rozhodl starosta Edi Rama, sám umělec a bývalý ministr kultury. Dřív byla hlavním městem Drač, kde se zachovaly pozůstatky římského amfiteátru (objeven byl až v roce 1966), hradby a další památky. Průvodce píše o lecčems, třeba i o 32 druzích netopýrů, mezi nimiž jsou i vzácné druhy, jinde v Evropě nevídané. Častoo přebývají v bývalých bunkrech, které byly postaveny za komunistické éry v 70. a 80. letehc minulého století. Jsou jich tisíce, ale většinou jen jednomístných a dnes se v nich skladuje píce pro dobytek.
Více informací najdete na www.jota.cz
