Ono vydat se s nemocnými koleny po kluzkých kamenitých stezkách a po schodech starých chrámů až někam do nebe, není zrovna nejlepší nápad. Ale co jsem tušit nemohla, že se v autobuse nakazím covidem od některých členů výpravy, kteří se na cestu vydali už evidentně nezdraví. Popsat stručně Albánii nelze - má krásnou bujnou přírodu, historické památky, ale také spousty bunkrů a jiných pozůstatků po komunistickém diktátorovi Enveru Hodžovi, nevzhledné betonové hotely, které hyzdí albánskou riviéru (málokterý se povedl a stále se staví nové - není výjimkou, že mají třeba jen jeden úzký výtah, schodiště vede venkem podél budovy a prší na něj a recepci naleznete až ve třetím patře), toulavé psy, kteří v noci vyjí a nechcete je potkat ve větším množství a pláže, kde se s úklidem odpadků nikdo moc nenamáhá. Co mě ale příjemně překvapilo, bylo jejich tamní pivo. Po počáteční nedůvěře jsem ho musela ocenit stejně jako kvalitní zeleninu, z níž dělají vynikající saláty.
Na jedné pláži měli moc příjemný bar, právě dostavěný, s nábytkem z Bali, s nímž tam čile obchodují. Zaujal mě také klučina, který s babičkou máchal prádlo u kašny, pánové, kteří hráli šachy v místním parku, zásoby dřeva na balkonech obytných domů, jejich barevné koberce, nakašírované hotely, které se rychle rozpadají, všudypřítomné pomníky hrdinů různých etap....
P.S.: Jo a potkala jsem tam Cimrmana /viz snímek ženy s cigárem/
