Již jen starší generace pamětníků si ho vybaví jako okouzlujícího tanečníka na prknech Národního divadla, kde byl v angažmá od roku 1966 a po listopadu 1989 působil 13 sezon ve funkci šéfa baletu.
Během své kariéry tančil stěžejní mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. Za všechny jmenujme Prince v Labutím jezeře, Spící krasavici, Louskáčkovi a Popelce, titulní role v Macbethovi, Faustovi, Faunově odpoledni, Spartakovi, Hoffmannových povídkách a Odysseovi, Romea i Merkucia v Romeovi a Julii a dalších, a to pod vedením nejlepších choreografů a režisérů v tomto žánru (především Petra Weigla). Jeho velkým vzorem a učitelem byl Miroslav Kůra, jenž zažil vrchol své baletní dráhy v nejtěžších 50. letech.
Paradoxně největší popularitu si Harapes v našich končinách získal svými hereckými rolemi ve filmech - především pak v komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku, kde si zahrál v podstatě sama sebe - šéfa baletu. Dnes Vlastimil Harapes v 77 letech zemřel. V poslední době byl hospitalizovaný s nádorovým onemocněním, již několik let se ale také potýkal se smutky, souvisejícími s odchody jeho blízkých. Když jsem ho v roce 2014 zpovídala, vpustil mě do svého trochu tajemného světa v historickém domě v Thunovské ulici, který obýval spolu se svým přítelem dramatikem Josefem Topolem (+2015) a dříve i s jeho rodinou. Díky tomuto poměrně otevřenému rozhovoru pak vznikla kapitola v mé knížce Nové příběhy domů slavných. Přišel mi ji do Luxoru pokřtít s Valentinou Thielovou, a když křest skončil, ti dva si ještě dlouho povídali. Valinka už bohužel také není mezi námi. Čas je neúprosný.
Přikládám úryvek z našeho rozhovoru z roku 2014 a pár fotografií, které pořídil můj muž plus snímky z archívu.
Co dělá Vlastimil Harapes, když za sebou zavře historické domovní dveře na Malé Straně?
Především se starám o svého nemocného pejska Albu. Starost mám také o souseda, přítele, básníka a dramatika Josefa Topola, s nímž bydlím 42 let ve stejném domě. Smrt syna Filipa Topola pro něj byla velkou ranou a od té doby se zhoršil i jeho zdravotní stav.
Jak jste se vlastně s panem Topolem seznámil?
Bylo to v roce 1971, když Petr Weigl režíroval s baletním souborem Národního divadla Romea a Julii, kde jsem tančil Merkucia. Na premiéru byla pozvaná mj. Karla Chadimová se svým manželem Janem Třískou. Toho nakonec zastoupil Josef Topol, s nímž jsem se seznámil na následném večírku. Krátce nato mi manželé Topolovi nabídli odkoupení poloviny domu na Malé Straně. Josef Topol totiž podepsal 2000 slov, ocitl se na indexu a mohl vykonávat jen pomocné práce, a rekonstrukce domu vyžadovala spoustu peněz, které jsem zase v té době vydělával já.
Jak se dokážou dva nepraktičtí umělci starat o dům?
To byste se divila, ale Josef dokázal dělat i přidavače zedníkovi – a já zase sháněl řemeslníky a také cement, vápno a další nedostatkový materiál. Josef se tam hodně nadřel a pomáhali mu i jeho synové. Když si to tak zpětně uvědomuju, tak jsem ho vždycky respektoval jako zkušenějšího, který ví nejlíp, co ten dům potřebuje, a tím mezi námi vlastně nikdy nedošlo k nedorozumění.
Ten dům jste si ale v té době stejně moc neužil. Byl jste věčně v divadle nebo na cestách, hostoval jste v mnoha zemích světa…
Vidíte, a z celého světa jsem se vždycky vracel rád právě sem. I když je jedno město, kde jsem se cítil stejně dobře, a to je Řím. Díky blízkosti moře se tam dobře dýchá a historie je tam samozřejmě úchvatná.
