Příběh té zahrady, potažmo sochařského ateliéru Karla Nováka, souvisí i s mou rodnou Svobodovou ulicí, kde měl Novák v čísle 7 svou první dílnu, a nádražím Vyšehrad, které kdysi zdobily Novákovy sochy lva, medvěda a čápa. Tyhle propletence jsme tehdy rozplétali se stavitelem Ing. Vojtěchem Haluzou /přikládám náš společný snímek ze žhavého srpna 2017/, jenž Novákovo dílo doslova vyhrabal z popela. A nyní, tedy po sedmi letech, jsem měla tu čest účastnit se v oněch magických místech vernisáže výstavy, která připomíná století Umělecké zahrady a umění mistrů sochařů a štukatérů oné éry. Přikládám i pozvánku, z níž vyčtete otevírací hodiny a též se dozvíte, kudy se do zahrady dostat. Je to tak trochu bojovka - pro toho, kdo nezná Nusle obzvlášť. Odměnou vám však bude jedinečný zážitek. Na jedné z fotek je pan Ing. Haluza spolu s kurátorem výstavy Petrem Šámalem a historikem umění Janem Štěpánkem při vernisáži a v ruce třímá právě mou knížku Retro příběhy, kterou jsem mu konečně mohla věnovat. Zachránil totiž kus krajiny mého dětství, a to navzdory neuvěřitelnému množství překážek. Uvědomuji si, že jako holka jsem kolem chodila s nuselskými kamarády, a zatímco na Vyšehradském nádraží jsem torza Novákových soch odmalička dobře znala /byť mi tehdy nikdo nedokázal říct, kde se vzaly a kdo byl jejich autorem/, do areálu v Čiklovce jsem nikdy nevstoupila. Sídlil tam tehdy Krátký film a nepamatuji se, nakolik to tam měli chráněné a oplocené, ale zřejmě to volně přístupné nebylo.
