Chová se vždy vlídně a přátelsky, nepěstuje žádné hvězdné manýry, a přesto hvězdou je. O to víc jsem uvítala, že její vzpomínky vyšly knižně pod názvem Děkovačky Libuše Švormové. Sepsal je Patrik Rozehnal a vydal Radioservis. Herečka takového formátu jako je Libuše Švormová, která navíc dosud aktivně hraje, má skutečně co říct a nač vzpomínat. Knížka je plná historek, samozřejmě spíš těch humorných, jak bývá u Rozehnala zvykem. Napsal již podobnou knihu o Uršule Klukové nebo Jiřím Krampolovi, leccos spáchal také s Naďou Konvalinkovou. Jenže - zatímco herečka spontánně vyprávěla, on měl být ten, který se ji svými otázkami pokusí vniknout hlouběji pod povrch (o to bych se v případě takové osobnosti alespoň pokoušela já) a také bude korigovat nepřesnosti nebo fabulace. Tak třeba na str. 74 se zmiňuje poměrně známá historka o tom, jak kolega Eduard Dubský z Městských divadel pražských prošvhil představení, protože byl na fotbale. Kde jen jsem to už četla? To by mi snad ani tak nevadilo, ale proč Eduarda Dubského označuje za narcise a vyčítá mu změnu jména, "když přitom se jeho synovec s příjmením Neckář stal později slavným zpěvákem"? O vztahu Dubského k Vaškovi nepadne ani slovo, ale ono bylo všechno možná trochu jinak.... Ke změně jména byl v divadle tlačen i Vaškův otec, tedy bratr Eduarda. Příjmení Neckář se prostě zdálo kdysi šéfům divadel málo umělecké a s "narcisem" to nemělo tedy nic společného. Když na str. 145 vypráví Libuška o své báječné kolegyni Meryčce Rosůlkové, autor jí přisoudí bydlení v kubistickém domě v Neklanově ulici. Přitom je dostatečně známo, že Meryčka prožila většinu života v docela jiném kubistickém domě na Rašínově nábřeží v těsné blízkosti Vyšehradského tunelu. Kolikrát jsem jen o tom psala v článcích nebo ve své knížce Herecké balady a romance. Josefu Bekovi zase na str. 163 autor přisoudil dvanáctileté angažmá "v jednom malém divadélku na okraji Olomouce", kde zpíval v operetě. To by se asi Bek i např. Slávka Budínová, která tam s ním sklízela obrovské ovace publika, divili. Kdepak nějaké malé divadélko na periferii! Dnes stačí jedním klikem na internetu zjistit, co je to za scénu a jaké osobnosti se tu profilovaly. Nedivím se, že začínají mít úspěch knihy, tvořené s pomocí umělé inteligence..... A poslední, co mě mrzí - že na tak kvalitním papíru, na jakém byla kniha vytištěna, nevynikly dobové černobílé fotografie z hereččina archívu. Mohly být krásné a čtenář se mohl kochat pohledy na legendární herce a herečky, s nimiž Libuška hrála. Jsou však špatně rozlišitelní. Přesto věřím, že si knížka své čtenáře najde - právě proto, že mají rádi Libušku Švormovou.
Fotky, kterými ilustruji tento text, jsou z achívu MDP.
