Já ji milovala - odjakživa a hlavně jako studentka čehokoli (základky, gymplu i vejšky). A pak najednou utrum. Už mě bavily jen dětské říkanky, které jsem si do bezvědomí odříkávala s dcerami (a později s vnuky). Kam se to ztratilo? Semlel mě život, novinařina, úcta k faktům? A pak se mi sem tam vloudil pod kůži nějaký verš, paradoxně zatoulaný po sítích. Často to byly verše Dušana Spáčila, protože je naštěstí i se svou poezií aktivní na fcb (a možná i jinde, ale já nic jiného nemám). A teď mu vyšla knížka Jin a young. Už název napovídá, že autor nikdy nepostrádá vtip či jemnou ironii. To mě na jeho poezii baví. Není to jen nějaká hra se slovy, je to on. Možná i proto, že je novinář a navíc vyrůstal v prostředí diplomacie. Tam, kde všichni opakují jeden názor, snaží se on - i za cenu omylů - rozporovat, zda je to ta jediná pravda, kterou si máme myslet. Provokuje svými otázkami a provokuje svými verši. Tak třeba hned básnička Verze 2025. "V sadech vykvetly atomové růže, trhá je ten, který prý všechno může, a mír je jako salát uvadlý, pořádán hejny hmyzu s kusadly."
Nebo Stroj času: "Čím starší jsem, tím blíž je vše, co bylo včera, diskuse s Picassem, mejdany zlého Nera. I Marat ze své vany mi kyne na shledanou. Korzuji dějinami jak Němci Malou Stranou."
K Dušanově tvorbě neodmyslitelně patří grafické umění a obrazy Jana Gablera. Ten se v knize Jin a Young stává rovnocenným spoluautorem, ne jen nějakým doprovodem básníka. Do té knihy můžete vstoupit jako do výstavní síně a vychutnávat si, co ti dva zralí muži vypovídají o světě. Jak to říká Dušan v básni o Amudarje? "I tahle řeka byla někdy holka a měla sny, které vás nepustí..." A sny mají oni dva pořád a pokoušejí se je dát na papír. A já se s nimi zas na chvíli vrátila k poezii.
Knížku vydalo nakl. Šulc-Švarc.
