S žánrem to ale není úplně jednoduché. Vyžaduje totiž poctivost a mravenčí úsilí, má-li být výsledná kniha objevná a cenná. To mohu jednoznačně prohlásit o knížce Rücklovy léčivé sluneční lázně autora Karla Tichého, badatele a správce depozitáře Literárního archívu Památníku národního písemnictví v Praze. V jeho případě jde navíc o srdeční záležitost, což je podle mého názoru nejlepší kombinace. Vyrůstal totiž v Dolních Beřkovicích, kde uprostřed zahrady stála (a dodnes stojí) budova se skleněnou kupolí. Jak sám píše v úvodu knihy, "nikdo nevěděl, k čemu přesně sloužila, ale využívali jsme ji jako skladiště harampádí. Její původní účel jsem začal objevovat docela nedávno. Postupným poodkrýváním a hledáním podobných staveb v Česku jsem konečně nalezl jejich hlubší význam, který mě přivedl na stopy zajímavých osudů dalších staveb a k bohatým rodinným sbírkám a zapomenutým dopisům lidí, kterým sluneční lázně pomáhaly od bolesti." Tak tenhle přístup je přesně podle mého gusta. Karel Tichý mi udělal radost i tím, že se důkladně zabýval lázněmi v Hodkovičkách. které jsou i mou srdeční záležitostí od doby, kdy jsem se začala zabývat seriálem Hříéní lidé města pražského. A knihu samozřejmě doplnil autentickým a mnohdy dosud nikdy nezveřejněným obrazovým doprovodem a vydal ji vlastním nákladem.
Podobně musím ocenit dlouhodobou publicistickou práci Lukáše Berného, který nyní přichází s další knihou, věnovanou proslulým pražským podnikům, Kde se pivo pije. I v ní jsem si našla srdcovku - příběh legendární Demínky, která byla na rohu Škrétovy a Anglické ulice otevřena již v roce 1886. Do Demínky jsem jako studentka občas chodila a to nikoli proto, abych tu zahlédla zpěváka Petra Nováka nebo milovanou Danu Medřickou. Prostě mě sem můj tehdejší kluk vodil, že jsme to měli jaksi při cestě na diskotéku na Valdeku, který na rozdíl od Demínky měl větší smůlu a jeho prostory už dávno slouží bance. Berný se nevěnuje pouze hospodám a restauracím, ale rovněž Semaforu a samostatnou knihu věnoval Jiřímu Šlitrovi.
Do třetice mám před sebou knížku Praha mordýřská a zlodějská Radima Kopáče a Petra Stančíka. Na krásném papíře a v pěkné grafické úpravě, jak už to u edice Průvodců nakladatelství Academia bývá zvykem, najdete krimi příběhy z různých časových období, zasazené do přesného místa konání, tedy domu, který v některém případě stojí a v mnoha už ani nestojí, a tak je vyfocená současná budova. V tomto případě mám s autorským přínosem trochu problém. Vznikla velmi zdařilá kompilace, v níž mnohé případy již zpracovali autoři dřívější, jen ti současní je po svém komentují a někdy i zbytečně ideologizují a hodnotí. Vraždu Vranské či branickou vraždu bratrů Kolínských už opravdu dobře známe, jakož i řadu jiných, navíc nepotřebuji číst názor autorů, že detektiv Bouše z Hříšňáků vznikl jako předobraz detektiva Zdeňka Bubníka, když nevím, jak k takovému závěru došli. Tady obrazová forma převyšuje textovou část, která je chvílemi pojatá zřejmě záměrně jako pokleslý bulvár včetně názvů kapitol typu Zhrzený stárek zpíchaný nožem či Falešný Japonec bodal až po střenku. Proč byla mezi tyto texty vložena i kapitola o sebevraždě Xeny Longenové (tak dobře už v minulosti zpracovaná), či sebevražda básníka Landy, jsem nepochopila vůbec.
