Srpen 1968

A tak mám jedinou fotku, kde jsem s rodiči, když mi byly necelé dva roky. Do srpna 1968 tedy ještě zbývalo 5 let. V necelých sedmi jsem politiku prožívala tak moc, jako už nikdy potom. Táta četl od ledna toho roku všechny noviny a já ho poslouchala s otevřenou pusou. V prvomájovém průvodu mě musel vzít na ramena a říkat mi, kde je na tribuně Dubček. No a pak se to zvrtlo, přijely tanky a já byla ještě u tety Máni v Horažďovicích na prázdninách. O rodiče jsem se bála, teta neměla ani telefon, takže jsem nic nevěděla. Ocitli se na Václaváku v okamžiku, kdy se tam střílelo. Schovali se v pasáži. A na podzim táta dostal z Rusáků infarkt, jak to pak sám říkal. Uzdravil se, ale takhle už  to mám na celý život spojené. A když v září projížděly obrněné vozy kolem Folimanky a já šla do první třídy, měla jsem sevřený žaludek. V mých dětských očích to tehdy byla válka.