Mám češtinu ráda od chvíle, kdy jsem začala chodit do školy a měli jsme přísnou, ale spravedlivou paní učitelku Pacovskou. Učila nás z tohoto slabikáře. Mám ho dodnes schovaný, je pěkně ohmataný, protože mnohokrát pročtený. "Blanka četla třikrát" - museli rodiče psát na některých stránkách, aby potvrdili, že jsem se čtení opravdu věnovala. Paní učitelka to ale samozřejmě poznala i bez toho, že si ráda čtu a že také ráda píšu. Každému písmenku jsme se důkladně věnovali. Vždy pověsila na tabuli příslušný nástěnný obraz, který se k písmenu vztahoval, pak měla krásně napsané velké a malé písmenko na černé tabuli, která musela být vždy vzorně umytá, žádné šmouhy. A pak jsme se pustili do psaní do sešitu. Ta systematičnost, kterou nám každý den předváděla, bylo asi to nejdůležitější, co jsem si z její výuky odnášela. Měla nás až do konce třetí třídy, takže opravdu dlouho. Myslím na ni i proto, že mám nyní dva vnuky v první třídě a každý zažívá jiný způsob výuky. První třída je podle mě nejdůležitější - a nezapomenutelná. Už nikdy později jsem se nenaučila a nedozvěděla tolik jako tehdy.
