V noci mi v mobilu přistála smutná zpráva od Radka Potměšilová.
Cituji: "Honza dnes odešel. Byli jsme všichni tři s ním. Radka a kluci." Je mi to upřímně líto. Honza Jan Potměšil pro mě nebyl jen symbol revoluce 1989, která pro něj nebyla vůbec sametová, ale málem ji odnesl životem. Jen proto, že to byl odmalička sportovní kluk s obrovskou houževnatostí, tehdy té smrti unikl o vlásek, ale navždy už byl odkázaný na invalidní vozík. I přesto působil naplno jako herec, aktivní člověk, a ještě se navíc oženil a založil krásnou rodinu.
S Honzou mě ale kromě toho, že jsem ho zpovídala jako novinářka (a k rozhovoru mi tehdy přinesl růži - kolik herců tohle udělá?) pojí jedno pouto z dětství. Chodili jsme oba do stejné Základní školy v Botičské ulici, ovšem Honzík, narozený 1966, o pár ročníků níž. Bydlel sice na Budějovické, ale do Botičské v Podskalí přestoupil do fotbalové třídy. Nejen, že byl výborným fotbalistou, ale ještě byl jedničkář a zvládal přitom natáčet filmy! Před pár lety na to v mé knížce Retro příběhy mj. zavzpomínal takto:
Musel jsi denně dojíždět. Nevadilo ti to?
„To byla pro mě výzva! Z Budějovické jsem jezdil autobusem ještě s kamarádem Mirkem Vošahlíkem, kterého taky přijali. Vystupovali jsme dole v Nuslích ve Slavojově ulici a kolem Folimanky šli pěšky, někdy jsme to dojeli tramvají. Do školy jsem se vysloveně těšil – byla tam báječná parta. Kromě kluků fotbalistů s námi chodila i normální děvčata, která bydlela většinou v okolí.“
Jenže ty jsi po škole ještě musel pokračovat na trénink.
„A to bylo další dobrodružství a zároveň radost, protože mezi námi vznikalo velké soukmenovství. Po obědě jsme šli nahoru na Vyšehrad, kde bylo hřiště Slavoje Vyšehrad a tam jsme měli tréninky a přípravy na zápas nejen v týdnu, ale často i o sobotách a nedělích. Dohlížel na nás pan Miroslav Starý, který nás měl ve škole na tělocvik a navíc byl vynikající trenér. Chodil se dívat i na zápasy. A víš, co je zajímavé? Dnes v pokladně divadla v Celetné, kde hraju, pracuje jeho žena, tak ho občas pozdravuju.“
Kromě fotbalu jsi měl často i absence kvůli natáčení. Do těch let spadá vznik bakalářské povídky Lokomotiva, v níž jsi se setkal s panem Menšíkem, ale také film Jakub a Tajemství ocelového města.
„Určitě tě zajímá, jak se to dalo všechno zvládnout a jak mi to učitelé tolerovali. Nechci se chlubit, ale měl jsem samé jedničky. A to byla do velké míry zásluha laskavých, férových, a přitom náročných učitelek a učitelů v Botičské. Všechno probíhalo bez problémů – uvolňování ze školy, přezkušování… Doučil jsem se vždycky všechno sám.“
Milý Honzo, děkuju a pozdravuj tam nahoře. A teď je řada na mě, abych ti věnovala onu symbolickou růži.
Na snímcích:
Honza Potměšil ve filmu Tajemství ocelového města, na školní fotce sedí první vlevo na lavičce, s manželkou novinářkou Radkou.
