Chtěla bych se rozloučit s Vladimírem Páralem, který zemřel stylově - v den svých narozenin.
Jako gymnazistka a posléze studentka novinařiny jsem hltala mj. dva české autory - Hrabala a Párala, kteří zažívali svůj největší tvůrčí rozmach. Často je méně znalí zaměňovali, jejich jména prohazovali....Milovala jsem Páralova Mladého muže a bílou velrybu - knihu, film i divadlo (jak moc mě ve filmu tehdy strhla Jana Brejchová). Četla jsem samozřejmě všechny jeho "ikonické" knihy, ale v 90. letech, když jsem ho potkávala "naživo" na různých večírcích, už to byl pro mě jiný Páral. Zvali ho na všechny soutěže krásy a podobné akce, a připadalo mi, že se tím jaksi vyprázdnil a splynul s tou dobou, s tím povrchním pozlátkem. Pak se v říjnu 2010 přihodilo, že mi publicistka Heda Bartíková nabídla pro Vlastu rozhovor s ním, ale neměla jeho fotky. Prý mi je ale ochotně doveze sám pan spisovatel. A tak Vladimír Páral 26. října 2010 zazvonil u našeho bytu a jako by k nám chodil běžně, usadil se pohodlně na pohovku, pochválil naši knihovnu a věnoval se chvíli i mému jménu. "V padesátých letech jsem poznal jednu Blanku, byla to krásná statná žena a nechtěla mi říct, jaké má zaměstnání. Třetí večer jsem to už nevydržel a řekl jsem: Tak Blani, já budu hádat. Tenkrát se dlouho vykalo, a tak i já jí vykal. Už to vím, vy jste kat. Přiznala, že je policajtka. Blanky jsou výborný," dodal džentlmensky a pak jsme se věnovali výběru fotografií. Přikládám Vladimíra Párala u nás v obýváku, Párala maturanta a Párala jogína (autorem je Štěpán Luťanský).
S panem Páralem jsme se později náhodně potkali v Mariánských Lázních, v nichž žil trvale od roku 1996, a opět byl moc milý. Budu na něj v dobrém vzpomínat.
