Dnes byl Den učitelů, Zdeněk Svěrák slavil 90. narozeniny a já byla pozvaná kulturní organizátorkou MČ Prahy 2 Helenou Bendovou na Ostrčilovo náměstí v Nuslích na velikonoční setkání.
Program byl zaměřený především na rodiny s dětmi, a tak se zpívalo, kreslilo, ochutnávalo, hrálo divadlo...Pro mě však toto místo má mnohem hlubší stopu a o té jsem se dnes pokoušela před publikem zmínit. Jako malá holka jsem na Ostrčilovo náměstí chodila občas s tatínkem do hotelu Union na rajskou omáčku, zatímco vedle ve výčepu do sebe nuselští štamgasti ládovali jedno pivo za druhým. Mně ale v té hotelové restauraci na zašlých červených plyšových sedačkách moc chutnalo. Když mě pak o spoustu let později v květnu 1995 pozval spisovatel Arnošt Lustig na rozhovor právě do hotelu Union, bylo to pro mě překvapení. Hotel ovšem vypadal úplně jinak, neboť se mezitím vrátil v restituci Josefu Rejzkovi a ten ho celý předělal. Právě v té době psal Zdeněk Svěrák scénář k filmu Vratné lahve a považte. Zase je tu souvislost s Unionem. Chodil totiž do restaurace na kafe, jak si asi obhlížel ty okolní lokace pro svůj příběh, a na stěně ho zaujal obraz Willyho Nowaka, na němž jsou dva mladí lidé na kopci v trávě nad městem a jeho napadlo, že by ti milenci mohli být jeho rodiče. Tehdy mi prozradil tohle malé tajemství - obraz si pak půjčili do kavárny v Lucerně a Svěrák tam Jiřímu Macháčkovi o něm říká: "Víš, proč sem tak rád chodím? Protože tady jsou na obraze mí rodiče. Všimni si, vona má bříško mírný, a tam jsem já." Obraz v hotelu Union už nenajdete (Rejzkovi hotel prodali a věřím, že si obraz prostě vzali s sebou), ale já ho dnes měla vytištěný s sebou.
A ještě zpátky k Lustigovi. Po rozhovoru v hotelu Union mě tehdy zavedl za roh do Oldřichovy ulice 6, kde měl malý byteček. Ten dům jsem také znala z dětství, protože v něm bydlela moje spolužačka Anča Cajthamlová. Když potom Arnošt zemřel, šla jsem mu ke vchodu do domu zapálit svíčku. Traduje se ovšem historka, že tu svíčku mu zapálili štamgasti z protější hospody, kam chodil na pivo. Každý ať si říká tu svou historii, ona je stejně nepřenosná a vlastně i nesdělitelná. Každopádně dnes bylo krásně a dařilo se i krasobruslařům v O2 Aréně a běžcům na pražském půlmaratónu.
P.S.: Za fotografii s Arnoštem děkuji Martinu Pochmanovi. Zachytil věrně, s jakou radostí jsem slavného spisovatele, spojeného s Ostrčilovým náměstím a okolím, připomínala.
