Každou vteřinu se může náš život proměnit nebo skončit. Když dnes ráno těsně vedle mě na nástupišti v metru padl k zemi starší šedovlasý pán s aktovkou, na pár vteřin jsem zpanikařila.
Každou vteřinu se může náš život proměnit nebo skončit. Když dnes ráno těsně vedle mě na nástupišti v metru padl k zemi starší šedovlasý pán s aktovkou, na pár vteřin jsem zpanikařila. Sehla jsem se k němu a mluvila na něj. Pak mi došlo, že je patrně v bezvědomí a běžela jsem pro dispečerku. Mezitím mu lidé taškou podložili hlavu a čekali u něj. Dodatečně mě napadlo, že lepší by bylo volat hned záchranku. Pán naštěstí mezitím otevřel oči...Pak jsem v tramvaji nechtěně vyslechla hovor ženy s cizím přízvukem, která se přítelkyni svěřovala, že uklízela v nemocnici a přitom si vbodla stříkačku pohozenou na podlaze do ruky. Čeká ji roční martýrium testů na Bulovce, které vyloučí nebo potvrdí infekční žloutenku či jinou nemoc. Proti tomu mi dnešní komunální volby připadly tak nějak nepodstatné. Nicméně jsem k nim šla. Volební místnosti ve školní družině v Truhlářské ulici jsou v těsném sousedství ohromného betonového Golema, tedy budoucího Palladia, které zadusilo všechny domy v širokém okolí. Je jasné, že těm, kteří tuhle nehoráznost dovolili, jsem hlasy dát nemohla. Ty tuny betonu už to ale stejně neodstraní...
