Při včerejší procházce Vyšehradem jsem zažila ještě jeden radostný okamžik. Na vnitřní zdi Táborské brány se opět objevila křídou namalovaná kočička.
Při včerejší procházce Vyšehradem jsem zažila ještě jeden radostný okamžik. Na vnitřní zdi Táborské brány se opět objevila křídou namalovaná kočička. Lidem neznalým se může zdát, že není normální radovat se z věci tak banální jako je nějaký neuměle namalovaný obrázek, ale lidem zasvěceným je to jasné. Zatímco jiní jedinci na Vyšehradě zakládají rytířské řády (viz články o Ordo Lumeni Templi na netu), já mám svou tajnou kočičí sektu a vím minimálně o jedné rovnocenné člence paní Dagmar. Ta kočička totiž u Táborské brány střežila vchod do Vyšehradu po celé mé dětství a zřejmě ještě mnohem déle a zmizela tepve před čase, když se začalo s rekonstrukcí tamních zdí a šancí. Jelikož se teď vrátila, je to pro mě jasné znamení. Paní Dagmar se mi kdysi ozvala na můj fejeton o kočičce ve Vlastě, že ona ji zná ještě déle a že jí občas pomůže obnovit její rysy - a křídou ji znovu pěkně obtáhne. A určitě máme ještě víc členek, jen jsou hodně utajené. Troufám si říct, že utajenější než rytíři z Ordo Lumeni Templi...
