Pohřby nemám ráda, zato návštěvy hřbitovů mi nevadí, ba právě naopak. Je tu klid a člověk může v duchu komunikovat s tím, za nímž přichází.
Pohřby nemám ráda, zato návštěvy hřbitovů mi nevadí, ba právě naopak. Je tu klid a člověk může v duchu komunikovat s tím, za nímž přichází. Dnešní loučení s Waldemarem Matuškou beru tak, že za ním na Žofín přicházejí hlavně jeho vrstevníci, kteří si uvědomují, že patřil k jejich životu. Národ se dělil odjakživa na matuškovce a gottovce, já patřím k té druhé polovině. Takže jednou budu taky plakat ... Nicméně, jak řekl právě Karel Gott, Matuška měl od Boha dáno obrovské charisma, ojedinělý zjev a originální hlasový projev a to všechno působilo v 60. letech jako zjevení. Na rozdíl od Gotta Matuška na své kariéře tolik nepracoval, přicházelo mu to jaksi samo. A dlouho se dařilo. Útlum v 70. letech nelze přičítat jen politickým poměrům, ale i zpěvákovu příklonu ke country hudbě a poněkud jednostrannému repertoáru, který mu Olga Blechová - nechť promine - svým zpěvem zrovna dvakrát nevylepšovala. Na Vyšehradský hřbitov se ale za Waldou určitě přijdu podívat - ostatně bude tam v té nejlepší společnosti.
Na snímku Jany Pertákové Waldemar se synem a manželkou při jedné z prvních návštěv Prahy po listopadu 1989
