Dnes má v této zemi asi málokdo dobrou náladu. Stále leje, řada lidí se již kvůli záplavám musela evakuovat - a my v Petrské čtvrti čekáme, zda nás to také nemine.
Dnes má v této zemi asi málokdo dobrou náladu. Stále leje, řada lidí se již kvůli záplavám musela evakuovat - a my v Petrské čtvrti čekáme, zda nás to také nemine. Přesto mě udělalo něco radost - a sice, že se ozval zvonař Petr R. Manoušek, o němž jsem nedávno psala. Ozval se vlastně zcela symbolicky - 11 let od povodní, které zastavily jeho podnikání na Zbraslavi, v čase dalších povodní. Asi si jako lidstvo nic lepšího nezasloužíme. Poškodili jsme tuto zem, přírodu, žijeme proti jejím zákonitostem, zabýváme se jen mamonem a osobním prospěchem. Ale právě Petr R. Manoušek patří k těm jedincům, kteří "jen" chtějí pracovat pro svou vlast. A když jim to není umožněno, pracují v cizině. Přečtěte si, co mi napsal: Šance na obnovu zvonárny na Zbraslavi jsou mizivé, navzdory mému přání. Základní příčinou je nedořešená protipovodňová ochrana, takže území je v územním plánu stále vedeno jako "nechráněné". Kvůli tomu nelze dům pojistit ani získat povolení či úvěr na rekonstrukci. Současná situace bude prověrkou dosud postavených zábran, přesto si nedělám příliš velké iluze o zásadní změně přístupu úřadů.
Dalším problémem je opět byrokracie : při předběžném jednání jsem se dověděl, že dnes už mi nikdo nepovolí např. obnovu tavících pecí v původním provedení, tj. vytápění LTO nebo koksem. Jedinou přijatelnou alternativou prý je elektrická pec, která je však velmi drahá a hlavně potřebuje poměrně velký příkon (cca 150 kW). Ten v dolní části Zbraslavi momentálně není a musel bych si zaplatit vybudování přívodu + trafostanice (cenu jsem raději ani nezjišťoval). Spolu s investicí do obnovy veškerého výrobního zařízení zvonárny se to všechno dostává na částku, jejíž návratnost je v nedohlednu a takovou půjčku mi v ČR žádná banka nedá. Nehledě také na skutečnost, že po mně nikdo dál pokračovat nebude...
Uvažoval jsem alespoň o vybudování muzea zvonařství, ale ani to není zřejmě dobrý plán z pohledu velkého rizika zaplavení. Kromě toho bych něco podobného musel plně dotovat, protože v českých podmínkách na sebe žádné muzeum nevydělá. Bohužel už mi také není dvacet let, takže nemohu počítat s perspektivou několika desetiletí aktivní práce ve slévárně. Holandským kolegům jsem proto nesmírně vděčný, protože bez jejich pomoci bych už dávno musel změnit profesi nebo definitivně emigrovat. Takhle mám asi jedinou možnost : zůstat v Astenu, dokud budu schopen jezdit, a dál se uvidí. O trvalém přesídlení ještě pořád neuvažuji : kořeny mám tady, stejně jako většinu svých zvonů.
Foto Eva Manoušková
