Mám ráda skromného člověka a báječného fotografa Ladislava Michálka, a když jsem zjistila, že jeho fotografie Bohumila Hrabala zdobí obálku publikace Hlučná samota, rázem jsem získala přátelský vztah i k ní.
Mám ráda skromného člověka a báječného fotografa Ladislava Michálka, a když jsem zjistila, že jeho fotografie Bohumila Hrabala zdobí obálku publikace Hlučná samota, rázem jsem získala přátelský vztah i k ní. Doufám, že už jsou jednou provždy časy, kdy všecko muselo být tzv. objektivní. Umění je podle mě ryze subjektivní, a tak je to i s tím mým vztahem. Když jsem pak nalistovala v publikaci stranu 251, byla jsem dojata. Je tam přetištěna část mého článku o fotografovi Michálkovi, který vyšel v roce 2008 ve Vlastě.
Na Hrabalovy knížky jsem stávala jako studentka gymnázia a posléze novinářské fakulty pravidelné čtvrteční fronty u knihkupectví a největší slast jsem zažila, když jsem přišla v roce 1980 na besedu s mým milovaným spisovatelem do Domu kultury kovoprůmyslu na Smíchově, a nejen, že jsem mu položila z publika nejvíc otázek (a na každou odpověděl), ale pak mi podepsal Ostře sledované vlaky, které právě vyšly a ještě mi u toho řekl pár přívětivých slov. Vím, že uměl být náladový a ne s každým vycházel, o to víc si vzpomínku na to krásné odpoledne s panem Hrabalem hýčkám.
