Jana Černá, přáteli oslovovaná jako Honza, dcera novinářky Mileny Jesenské, přitahuje stále jako magnet. Ačkoli její dílo není nijak mimořádné, její osud by vydal na román.
Jana Černá, přáteli oslovovaná jako Honza, dcera novinářky Mileny Jesenské, přitahuje stále jako magnet. Ačkoli její dílo není nijak mimořádné, její osud by vydal na román. Přiznám se, že i já byla nadšená, když mě vydavatel Divokého vína (dnes známý hlavně jako zakladatel baby boxů) Ludvík Hess v lednu 2006 přivedl k jednomu ze synů Jany Černé Martinovi (+2011) a ten mi poskytl velmi otevřený rozhovor o své matce. Vše, co jsem se tehdy od něj dozvěděla, jsem dala do knížky Jak se dědí sláva?, která vyšla v Nakladatelství Brána téhož roku. Na svůj web jsem zavěsila mnohem stručnější verzi, otištěnou v časopise Vlasta.
Nyní se mi dostala do ruky knížka teprve pětadvacetileté Anny Militzové, Polky, která vystudovala bohemistiku na FF UK v Praze a nyní zde také žije. Má poněkud delší název Ani víru, ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse. V Knihovně Listů ji vydalo olomoucké nakladatelství Burian a Tichák. Ačkoli je název těžko zapamatovatelný, musím říci, že se mi líbí pro svou lehkou kontroverznost. A sama Jana Černá kontraverzní byla, a to dokonce těžce. Autorka se pokusila zpracovat její životní anabáze i s pomocí dostupné psychiatrické dokumentace. Dala si práci s vyhledáním zdrojů, s nimiž dosud nikdo neoperoval. Cituje také z dopisů Jany jejímu zřejmě nejmilejšímu synovi Janovi, uvádí úryvky z jejích děl. Podařilo se jí rovněž objevit dopisy Mileny Jesenské z vězení a lágru v Ravensbrucku. Osobně autorce odpouštím, že cituje pouze můj text z Vlasty a že mé jméno uvádí chybně, neboť vzhledem k jejímu věku a zkušenostem celkově odvedla velmi poctivou práci.
