Nakladatelství Lidové noviny vydalo dvě zajímavé knihy, které se týkají minulosti našeho národa.
Nad jejich stránkami jsem si znovu uvědomila, jak málo toho vím o naší historii a že je stále mnoho bílých míst na mapách, která stojí za to poznávat. První publikace se jmenuje Blahodárna monarchie a trojice autorů Zdeněk Nebřenský, Tomáš Gecko a Svatopluk Herc se v ní zabývají sociální politikou v letech 1867-1914 v habsburské monarchii, konkrétně v našich krajích. Již před třemi lety, kdy jsem měla možnost navštívit Vítkovice a vyslechnout si zasvěcenou přednášku o tamním bydlení pro dělníky (všechny ilustrační snímky, které k tomuto textu přikládám, jsou z oné návštěvy a autorem je Zdeněk Kovařík), mě zaujalo, jak někteří průmyslníci předběhli dobu. Dávno před Baťou tak vznikly ve Vítkovicích anglické kolonie se splachovacími záchody a úhlednými zahrádkami. Byly součástí sociálního programu pro zaměstnance tamních železáren, který prosadil jejich osvícený generální ředitel Paul Kupelwieser. Autoři publikace zmiňují také další projekty včetně výstavby dělnických bytů v Praze Bubnech a na svahu Mrázovky. Stavební pozemky poskytlo za zvýhodněných podmínek město. Dozvíme se také o továrních školách, školkách a dalších zařízeních či o péči o sirotky. Podrobně tu zmiňují opět Vítkovice a jeho sirotčinec včetně jeho chodu a programu. Když v roce 1908 uplynulo 60 let od nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn, panovník se vyjádřil, že si nepřeje honosné oslavy, ale aby jubileum bylo ve znamení dobročinnosti. A tak se přilepšilo i vítkovickým sirotkům...
Druhá publikace Republika v exilu od historika Pavla Horáka se zabývá inscenováním československé vlády v Londýně za druhé světové války. Tato kniha je pro mě plná objevných informací. Hned v úvodu autor píše: "Exilový okruh kolem Edvarda Beneše, s prezidentskou kanceláří, vládou a ministerským úřednictvem, byl současníky přirovnáván k vládnoucímu dvoru. Benešovi odpůrci v exilové veřejnosti takový aparát kritizovali jako rozmařilou pompéznost..." Zmiňuje zcela odlišný postoj královny Vilemíny, která odmítala v květnu 1940 během německého útoku na Nizozemsko opustit svou zemi, jíž vládla přes 40 let. Jak napsala ve svých pamětech, byla připravena "padnout jako poslední muž v posledním zákopu". V poslední dramatické chvíli ji přesto odvezli i proti její vůli do Londýna...Horák popisuje Benešův dvůr, který kromě Edvarda a jeho manželky Hany tvořily jejich neteře, privilegovaní úředníci Kanceláře prezidenta republiky, což bylo 7 přednostů různých odborů, nižší úředníci a služební personál (majordomus, pokojská, služebná, kuchařka, šofér). Základní měsíční plat prezidenta činil 300 liber, předsedy vlády 120 liber, ministra 100 liber , poslance Státní rady 75 liber atd. Autor popisuje kulisy, v nichž exilová vláda žila, i místa, kde se konaly pracovní schůzky, píše o krytech, které měli k dispozici. Dozvíme se, jaké školy navštěvovaly děti ministerských úředníků, jak se objednávaly cigarety a alkohol apod. Zajímavý je i popis práce dvorního fotografa a filmaře Informační služby čs. ministerstva zahraničních věcí, jež byla centrem státní propagandy v exilu. Pracovali pro ni i režisér Karel Lamač a kameraman Otto Heller a fotograf Erich Auerbach. Zajímavé čtení doporučuji všem zájemcům o historii našeho národa, čte se jedním dechem a odkrývá mnohá tabu.
