Dnes v noci odešel do hereckého nebe Stanislav Fišer.
Muž, který propůjčil svůj krásný hlas Vinnetouovi, aby se později osobně seznámil i s jeho představitelem Pierre Bricem. Herec, který od raného mládí odehrál stovky rolí v divadle, ve filmu i v televizi, a přesto jej nejvíc proslavil dabing. Poprvé jsem ho navštívila za mrazivého nedělního odpoledne 28. ledna 2007. Říká vám něco to datum? Ve stejnou chvíli, kdy jsem klouzala po chodníku na Rašínově nábřeží, kde jsem kdysi rok pracovala v redakci týdeníku Národní listy (obnoveného v duchu Jana Nerudy Michalem Horáčkem a Karlem Svobodou), jsem právě na tuhle krátkou éru nostalgicky vzpomínala a netušila, že se v Jevanech zrovna odehrává tragédie a známý hudební skladatel se chystá k sebevraždě. U Standy Fišera a jeho partnery Toničky (na snímku z toho dne od Jaroslava Jiřičky) však bylo krásně. Obávala jsem se, jak budu herci rozumět, když se domlouval jenom přes aparátek poté, co mu rakovina vzala hlas, ale moje obavy byly zbytečné. Stanislav Fišer byl profesionál a skvělý vypravěč. Těch historek, co jsem s ním od té doby nasbírala! Mám ho v knížce o Hříšných lidech města pražského, v monografii o Vladimíru Rážovi, s nímž nejen daboval v oněch slavných indiánkách, ale byli i velcí kamarádi, píšu o něm také v Nových příbězích domů slavných, když musel Standa po 55 letech opustit krásnou vilu, postavenou tatínkem divadelnice Míly Mellanové. Právě ta nechala Standu kdysi ve vile bydlet s jeho maminkou, aby tu posléze žil se svou ženou a vychoval svou dceru. U statečné Toničky, která Standovi svou láskyplnou péčí prodloužila život o řadu let, jsem byla na návštěvě minulou neděli. Tušily jsme, že se Standův konec už blíží. Zemřel v noci, ve spánku. Pro Indiány není smrt, je to jen změna světů, tak je to, milý Stando.
