Když jsem kdysi v 90. letech pracovala ve Večerníku Praha, slavné pražské drbně, jak se listu všech Pražanů také říkalo, nosil tam své fotografie František Dostál.
Byly docela jiné než obvyklá produkce. Úsměvné, lidské, hřejivé, prožité. Teprve po mnoha letech jsem ale pana Františka zpovídala. A dostal mě hned první informací. Když se 21. července 1938 narodil, daroval mu Václav Motl, jeho kmotr (maminčin bratr) fotografickou knihu Dášeňka čili život štěněte s podpisem Karla Čapka. Nikoli náhodou. Motl totiž u Čapka pracoval jako řidič a zahradník. Čapkova Dášeňka vyšla na sklonku roku 1932 a stala se nejprodávanější fotografickou publikací první republiky. S autorovým podpisem by dnes byla velmi cenná, ale malý František z toho ještě neměl rozum, a tak dlouho si knížku prohlížel, až ji úplně rozcupoval. Symbolicky ho však právě ona přivedla k celoživotní lásce k fotografii, které se podobně jako Čapek věnoval pouze amatérsky. Myslím, že právě tohle vypovídá o Člověku Františku Dostálovi vše... Mrzí mě, že zemřel, ale odcházel snad v pokoji a s přesvědčením, že svými snímky dělal lidem radost. „Výhodou fotografie je, že i po letech ukazuje, jak něco skutečně vypadalo. Zachytí pravdu kolikrát výstižněji než všechna slova. Pokud po mně pár takových snímků zbyde, můžu se považovat za šťastného člověka," řekl mi při našem posledním setkání. Přikládám tři snímky: na prvním je František zachycený objektivem své přítelkyně Aleny Vykulilové, na dalším zátiší s malým klukem od pana Dostála a na posledním Čapkova Dášeňka.
